Rubriky
Nezařazené

VIZITKY

Symbolicky v předvečer dne vzniku samostatného státu mám tu čest představit první dvě osobnosti vznikajícího týmu. Dlouholeté politické postoje obou kolegů dávají docela přesnou představu o výseči našeho názorového spektra a věřím, že nikdy nepůjdeme cestou bezbřehého rozkračování ve snaze o preferenční body za každou cenu.

Kromě jejich permanentní publikační činnosti a soustavného veřejného vystupování je možné si udělat přesnější obrázek o aktuálních postojích a dalším politickém směřování na této webové adrese : https://www.youtube.com/watch?v=pM1Bg4f9eaE

A zde jsou základní vizitky samotné :

Ing. Vlastimil Tlustý, CSc.

Ing. Vlastimil Tlustý, CSc., (* 19. září 1955 Slaný)
Po vystudování Fakulty mechanizační Vysoké školy zemědělské v Praze a aspirantuře ve Výzkumném ústavu zemědělské techniky byl zaměstnán jako odborný asistent na VŠZ. V té době byl krátce členem KSČ. Jako jeden z mála tuto skutečnost nikdy netajil a vždy plně respektoval limity z toho vyplývající.
V roce 1991 byl mezi zakladateli ODS. V letech 1991 až 1992 byl náměstkem ministra zemědělství ČR.Ve volbách v roce 1992 byl zvolen do České národní rady, která v lednu 1993 byla transformována do Poslanecké sněmovny PČR. V ní pak obhájil mandát ve volbách v roce 1996, v roce 1998, v roce 2002 i ve volbách v roce 2006. Poslancem tak byl nepřetržitě v letech 1992–2010. V letech 1992–1996 zastával post předsedy zemědělského výboru sněmovny. V lednu 1998 se zároveň stal předsedou poslaneckého klubu ODS. Post předsedy klubu ODS si udržel až do září roku 2006, kdy byl jmenován ministrem financí v menšinové vládě Mirka Topolánka. Poté, co tato vláda nezískala důvěru, zůstala pověřena výkonem funkce až do jmenování koaliční vlády v lednu 2007, ve které již nezasedal.
V červnu 2007 založil v ODS „reformní parlamentní platformu“ ve snaze udržet ve straně konzervativně-pravicovou politiku a tím i odkaz jejího zakladatele prezidenta Václava Klause. Tato snaha však byla marná a v souladu s textem poslaneckého slibu nezbylo než s několika kolegy přispět k vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě a v březnu 2009 tím tato vláda padla. Následně byl Tlustý vyloučen z poslaneckého klubu ODS a logicky pak stranu opustil.

RNDr. Jiří Payne

RNDr. Jiří Payne, (* 7. července 1956 Praha)
Vystudoval jadernou fyziku na Karlově universitě, ale kvůli politickým a náboženským aktivitám mu byla zakázána promoce (rehabilitační promoci měl o deset let později po pádu komunistického režimu).
Protože nesměl pracovat jako fyzik, stal se programátorem a školitelem programování, poté pracoval jako pečovatel v domově důchodců, od roku 1986 byl topičem. Navštěvoval bytové teologické a filosofické semináře, organisoval bytové kurzy hebrejštiny. V letech 1982-1989 ho sledovala Státní bezpečnost pod krycím jménem Fyzik. V roce 1988 byl zadržen na opozičních demonstracích a byl více než rok soudně stíhán za podněcování a organizování protestů. Stíhání bylo zastaveno po pádu komunistického režimu. Působil také jako zpravodaj VONSu.
V roce 1990 byl zvolen za OF do České národní rady. V září 1990 spoluzakládal Meziparlamentní klub demokratické pravice. Na jaře 1991 byl členem přípravného výboru pro založení ODS. V letech 1990 až 2002 postupně poslancem České národní rady a Poslanecké sněmovny PČR. V letech 1992-1996 byl předsedou zahraničního výboru. V letech 1996 až 1997 byl náměstkem ministra obrany. V roce 2009 zakládal Svobodné. Byl také poradcem presidenta Václava Klause. V letech 2017 až 2019 byl poslancem Evropského parlamentu.

Rubriky
Nezařazené

Provolání

Náš národ má nejen úžasnou historii, geniální kulturu, nádherný kus země a miliony schopných lidí. Jeho páteří pak je lidová moudrost, která je pravým odkazem našich předků a odráží se v ní i zkušenosti generací, které už jsou zdánlivě zapomenuty. Je spousta úsloví, které všichni známe, ale někdy si neuvědomujeme jejich trvalou platnost a především fakt, že právě ona jsou mnohdy tím nejlepším návodem v situacích, když si nevíme rady a když přemítáme jak dál …

Jedno z mnoha okřídlených úsloví říká – neraď, není ti šedesát. Víc než co jiného jsem v něm vždy spatřoval především vyjádření určité pokory a je zdánlivý paradox, že právě tu získává člověk až s rostoucím věkem. Je zcela přirozené, že mladý člověk s „nekonečným“ prostorem před sebou rozumí úplně všemu a je připraven zvládnout cokoli. Postupně pak zjišťuje, že úplně všechno dokázat nelze a v ideálním případě se soustředí na věci, které umí nejlépe. V optimálním společenském modelu, který platí od rodiny až po celý národ je to tak, že v mládí se učíme, ve středním věku pracujeme naplno a ve vyšším věku bychom měli předávat své zkušenosti a chránit tak společnost před stále se opakujícími omyly.

Naše země se nyní ocitá v nesmírně složité situaci. Jsme nepochybně ve válečném stavu, který je o to těžší, že není znám nepřítel. Možná je to sama příroda, kterou trvale urážíme snahou o její ochranu. Možná jsou to farmaceutické koncerny, které mají pocit malé ziskovosti. A možná je to jen lidská hloupost – umocněná snahou médií o bezpracný přísun negativních zpráv, které přece všichni diváci a čtenáři chtějí. Není sporu ani pochyb o tom, že tuto válku buď vyhrajeme nebo skončí sama od sebe. Její důsledky však mohou trvat velmi dlouho a hrozí dokonce i to, že může výrazně snížit naši připravenost na další krizové momenty a ty mohou být ještě horší než dnes.

Více než kdy jindy nadchází situace, kdy životní zkušenost musí – s hlasem poradním – jít ruku v ruce s plnou energií a vitalitou těch, kteří jsou obrazně řečeno v polovině života – ti samozřejmě jsou jedinou možností k převzetí plné odpovědnosti za chod a řízení státu a státní správy. Naprosto nezbytné však je mít trvale na paměti vtahování mladé generace do tohoto nekonečného procesu. Nejsou to nepřátelé, ale jsou to naopak následníci a pokračovatelé a je to ta nejspolehlivější pojistka proti opakovanému začínání od nuly. Jedině takovýto společenský model a jeho důsledné uplatnění ve všech společenských a především politických rovinách může vést k trvalé prosperitě a maximální možné spokojenosti naprosté většiny občanů a ti pak zpětně mohou být hrdi na svůj národ, svoji vlast a její reprezentanty.

Současný katastrofický stav české politiky nevznikl ze dne na den, a to že se dnes ukazuje, že vláda není schopna vládnout a poslanecká sněmovna, která jako celek nese za tuto vládu odpovědnost, se v době vrcholící krize několik hodin zabývá stavem chovu slepic v roce 2027, je nad veškeré komentáře. Čím dál více vyprázdněné politické programy slibují všechno všem a voličům je systematicky sugerováno, že je vlastně jedno koho volí, což nutně způsobuje jejich apatii a postupnou rezignaci – která se pak dá měřit trvalým poklesem volební účasti. Říká se tomu nepolitická politika …

Jedinou cestou k nápravě věcí veřejných je politika politická. Model – ve kterém se jasně definované politické strany drží svých dlouhodobě deklarovaných ideálů a samozřejmě i z nich vycházejících a co nejvíce konkrétních programů. Jedině touto cestou se navrátí voličům jejich rozhodovací suverenita a reálná kontrola nad politickým vývojem. Z toho pak nutně plyne i trvalé vědomí odpovědnosti ke svým voličům. Demokracie sama o sobě není politickým cílem, ale je nejdokonalejším prostředkem k tomu, aby o rozvoji státu rozhodovali jeho občané a nikoli pseudoelity s degenerujícím potenciálem.

Hlavním cílem konzervativně-pravicové politiky je maximalizace všech svobod, kdy jedinou hranicí je až to, kde by omezovala jiné svobody. Výsledkem pak je velmi silný občan nesoucí plnou odpovědnost za sebe sama, svoji rodinu, svoji obec a v konečném důsledku i za svá volební rozhodnutí. Současně však je výsledkem i silný a důvěryhodný stát – ale také zvýšený komfort a míra zabezpečení pro docela malé procento těch, kteří opravdu nemohou – nikdy ale pro ty, kteří jen nechtějí.

Pevně věřím, že s rostoucím marasmem české politiky sílí názor, že na výše uvedené cestě byla naše země v devadesátých letech. Bylo to období provázené oprávněnou euforií z kolapsu zločineckého komunistického režimu, ale především právě tehdy byly vytvořeny podmínky prosperity a raketového rozvoje naší ekonomiky a kvalita života všech občanů šla nahoru, a to i u těch, kterým se to zdálo málo. Jsme si plně vědomi i tehdejších chyb, které nutně vždy vznikají při každém vývoji. Platí však, že nejlepší výbavu pro jejich neopakování má právě ten, kdo jimi prošel a také pak má nejsilnější motivaci k jejich nápravě a předcházení tomu, aby vznikaly znovu.

Doslova v nejbližších dnech a týdnech budu mít tu čest na našich webových stránkách a snad i jinde postupně představit tzv. starou gardu české pravicové politiky, která se institucionalizuje jako poradní sbor předsedy České pravice a která vidí svoji klíčovou roli ve svém dočasném návratu do české politiky nikoli jako cestu zpět – ale chceme „vykolejený vlak dostat zpátky na koleje“ a pak jej velmi rychle za pochodu předat čtyřicátníkům – ale takovým, za které se pak nebudeme muset stydět. Na to abychom o správnosti této cesty přesvědčili co největší počet voličů máme v tuto chvíli právě jeden rok. Odpočet právě začal …

Ing. Michal Simkanič v.r.

předseda ČP v Praze dne 1.10. 2020