9. Krádež IPB a její dopad na politickou scénu
8.
Leschtina bojuje za ústavu
7.Vzpomínka na Miladu Horákovou
6. Čtyři chyby polistopadové politiky

Havlovo prezidenství: přání a skutečnost
5. Vybráno z denního tisku
4. Důvody ke komentáři
3. Matiční ulička
2. Stesky a nářky M.C.Putny
1. Impuls 99 možná vynikne i politická strana


Krádež IPB a její dopad na politickou scénu

Myslím, že stojí za to zabývat se nejrůznějšími dopady krádeže IPB. Nejsou jenom ekonomické. Trochu opomíjený mi připadá vliv této lumpárny na českou politickou scénu. Řekl bych, že je docela zásadní. Pomohl totiž odhalit, kdo je připraven dodržovat určitá pravidla a kdo je zcela bez skrupulí. Po vnesení řádu do věci a obecné spravedlnosti ze známějších stran volala pouze ODS. Okamžitě byla nařčena z účelovosti aniž by se to kdokoli snažil alespoň hypoteticky prokázat. ČSSD se tak trochu v této věci rozštěpila, je evidentní, že v době přepadení centrály IPB neměli všichni ministři a to včetně premiéra všechny informace k dispozici. Potlesk příslušníků zločinecké organizace se zpupným názvem KSČ nikoho překvapit nemůže a tak vyniká především totální selhání pseudopravice tvořené lidovci a zejména Unií svobody. Posledně jmenovaná strana v poslední době čím dál zdařileji paroduje svůj vlastní název. Není sporu o tom, že řada jejích vyšších představitelů měla o celé záležitosti informace docela dobré - někteří až moc. Je zcela evidentní, že scénář tohoto znárodnění vznikl kdesi  v tajuplném a jistě neziskovém spolku Lípa, jehož protagonisté se rekrutují především z lidí, kterým demokracie a především svoboda voní jenom někdy. V této souvislosti vzniká rovněž obrovské podezření z velmi účelového konání pana guvernéra ČNB Tošovského. Tento stárnoucí seladon s přehazovačkou zřejmě má pocit, že svoji zemi poškozuje málo nesmyslným přivázáním české koruny k německé marce a rozhodl se aktivně přispět k tomu, aby čeští daňoví poplatníci zaplatili, když se to hodně podaří až přes 300 miliard korun. Zřejmě za trest, že neustále špatně volí ve volbách. Český parlament je na nejlepší cestě omezit absolutně nekontrolovatelné pravomoci ČNB, tak si ještě užijme té moci, že? To, že tak vzniká nesmírně nebezpečný precedens se také hodí. K roli pana presidenta se vyjadřovat nechci, jde o problém, ve kterém se moc nevyzná, ale komu straní je snad evidentní. .        Nyní je nesmírně důležité, jak se celá záležitost bude vyvíjet dál. Určité pozitivní možnosti dává nadějný přístup úřadu pro hospodářskou soutěž, ale nejnadějnější je asi přece jenom očekávaná práce parlamentní vyšetřovací komise. Jméno jejího předsedy sice velkou naději nevzbuzuje, těžko se jen tak zapomene na jeho slávu z dob působení na ministerstvu obrany - jako správný lidovec by však měl mít v krvi jejich jedinou skutečnou schopnost, a sice v rozhodujícím momentu být vždy s vítězem a tak se může stát, že toho nakonec vypátrá opravdu hodně. Nedojde - li k nápravě věcí, bude mimořádně zásadní i to, aby se tato komise nevěnovala jen historii této kauzy, ale i její budoucnosti. Způsob, jakým bude ČSOB se svými belgickými odborníky na čistotu peněz a štítů nakládat s tak lacino získaným majetkem, bude velmi důležitý. Podnikatelský subjekt, jehož veškerá rizika platí stát - to je nepochybně český originál, hodný země, která dala světu slovo tunelování.

Ing.Michal Simkanič
autor je podnikatel a výkonný místopředseda České pravice



Leschtina bojuje za ústavu

 Přes všechny problémy s nemastným neslaným kabinetem se Česká republika už nějaký čas přece jen probírá z blbé nálady. Všechno špatné je totiž k něčemu dobré: Lidé, kteří to dosud nevěděli, si konečně začali uvědomovat, že ani socialistická vláda neukradne sousedovi dílnu a nezakáže mu podnikat, že tedy pečení holubi nebudou nikomu sami létat do huby, a že jediný rozumný způsob jak zlepšit své postavení, je převzít za svou budoucnost více vlastní zodpovědnosti. Tento pozitivní trend ovšem jakoby vadil některým politikům, a také jejich fámulům ve sdělovacích prostředcích.
        Pěkným příkladem takového kyselého – a naprosto zvráceného – pohledu na svět je komentář Jiřího Leschtiny v Mladé frontě (Špikování ústavy, 15. 9.). Leschtina zde - zcela neuvěřitelným způsobem - obhajuje „nikým a nijak neomezené právo prezidenta jmenovat členy bankovní rady“, a také to, že ústředním cílem centrální banky by měla být i nadále stabilita měny a nikoli stabilita cen.
        Jak známo, poslanecká sněmovna – po tuhém odporu prezidenta a jeho kamarádů – přepracovala a schválila zákon o ČNB, přičemž jeho znění harmonizovala se zvyklostmi platnými ve vyspělých západních zemích. Neexistuje demokratická země, která by do rukou prezidenta (panovníka nebo jakékoli jiné jednotlivé osoby) dávala natolik byzantskou pravomoc jakou je jmenování guvernéra a všech členů bankovní rady ČNB. Česká republika za tento experiment (přijatý v chaosu dělení státu dne 17.12.92 Českou národní radou) zaplatila politickým rozvratem a zastavením transformace. Druhá změna zákona, kterou – jako zvlášť odsouzeníhodnou – Leschtina ve svém traktátu zmiňuje, je změna hlavního cíle centrální banky z dosahování měnové stability na výše zmíněnou stabilitu cenovou. Asi mu nikdo neřekl, že tuto změnu navrhovala samotná bankovní rada v čele s guvernérem Tošovským a to na základě snahy harmonizovat zmíněný zákon s evropskou legislativou alespoň v tomto bodě.
       Leschtina ve svém textu obhajuje status quo proto, že navrhované změny bankovního zákona jsou v rozporu s platnou ústavou. Nežádá však změnu ústavy, která by tak vešla v soulad se světovými zkušenostmi, zvyklostmi i zdravým rozumem. Žádá pravý opak: Pitomosti kodifikované samotnou ústavou zakonzervovat v Česku na věčné časy. S takovým nápadem, který by se zrovna hodil do krámu, musím konstatovat, nevyšli ani komunisté, když byli tlačeni vypustit z ústavy paragraf o vedoucí úloze KSČ.
      Není to první - a zatím jistě ne ani poslední - text Jiřího Leschtiny, ve kterém zkouší, co všechno mu čím dál otrlejší čtenáři ještě budou tolerovat. Zbývá otázka: Kam až ve svém zaslepeném aktivistickém třeštění je ochoten Leschtina dojít příště?      

 

                                                                                                            Karel Kříž



Vzpomínka na Miladu Horákovou k uctění památky
 50.výročí jejího úmrtí 

Adéla Štajfová

Jméno, které dnes nese významná pražská komunikace, protínající Letenskou pláň, neuvádí žádný z encyklopedických slovníků, vydaných v komunistické éře. Až Československý biografický slovník Encyklopedického ústavu ČSAV,  vydaný v roce 1992, má samostatné heslo pro ženu, která komunistům vadila tak, že ji po vykonstruovaném soudním procesu v roce 1950 přes protesty významných osobností z celého světa popravili.

 Pokusme se povědět si o životě této pozoruhodné ženy víc, než se vejde do 21 řádek stručné bilance encyklopedického hesla.

 Miládka se v rodině Čeňka Krále narodila jako vánoční dárek v prvním roce dvacátého století, 25.12.1901. Tatínek pocházel z mlynářského rodu v Posázaví, maminka z kutnohorské měšťanské rodiny. Otec projevoval na gymnáziu vztah k umění, ale rodinná tradice zavelela, a tak se musel po maturitě věnovat obchodu. Byl velký vlastenec a i svou práci ve vedení české tužkárny vnímal jako boj s rozpínavostí německého kapitálu, který v jeho oboru reprezentovala velkofirma Hardtmuth. Milada se narodila jako druhá dcera, po ní se Královi dočkali konečně i vytouženého syna. Začátek první světové války znamenal konec idyly pro milióny evropských rodin, Královi ale zasáhl umocněně. V odstupu pouhých několika dnů zemřeli na septickou spálu oba Miladini sourozenci, starší sestra Marta i bratříček Jiří. Naděje rodičů se tedy cele upnuly k zbývající dceři. Ta sice měla na gymnáziu dobré studjní výsledky, ale protože po otci zdědila bojovného ducha, maturovala až v roce 1921 na gymnáziu ve Slezské, když ji z předchozí střední školy vyloučili pro příliš samostatné myšlení, korunované účastí na demostracích.
Milada se původně chystala na studium medicíny, ale tatínek vehementně doporučoval práva. Poslechla a začala si plnými doušky užívat větší míry samostatnosti, kterou jí rodina jako vysokoškolačce dopřává. Od svých šestnácti let musela totiž Milada vedle povinností gymnazistky zastat i velký kus péče o mladší sestru Věru, která se jejím rodičům narodila před koncem války. Teď Milada kromě řádného studia stíhá i návštěvu mnohých nových divadelních scén  a koncertů, spolupracuje s kulturními časopisy a stačí se seznámit i se studentem ekonomie zemědělství Bohumilem, s nímž pak po promoci spojí svůj život navždy.
A ještě jedno setkání z vysokoškolských let bylo pro Miladu osudové. Na Bílou sobotu roku 1924 stála na schodišti pražského Rudolfina, kde tehdy zasedal Parlament. Jeho slavnostní schůze "Míru Československého červeného kříže" se zúčastnil i prezident Masaryk, uctívaný v Miladině rodině njen jako hrdina protirakouského odboje a prezident Osvoboditel, ale především jako velká autorita mravní. Milada chtěla svého hrdinu vidět zblízka. Když vyšel, zamávala mu nadšeně jako stovky jiných kolem ní.

Žena, která prezidenta na cestě z Parlamentu doprovázela, však Miladu zaujala ještě víc. Byla to senátorka Františka Plamínková, zakladatelka a první předsedkyně Ženské národní rady. Studentka Milada neodolá a senátorku osloví. Obdivuje její práci a nabízí své skromné síly.

Senátorka je Miladiným zápalem potěšena a pozve ji ke krátké schůzce. A z té se zrodí vztah hlubokého přátelství učitelky a žákyně, vztah založený na oddané službě v oblasti sociální péče i ženského hnutí, vztah násilně přervaný za nacistické okupace zatčením obou a popravou F.Plamínkové v době Heydrichiády.

Ale do jsme ve dvou větách přeskočili bezmála dvě desítky let, ve kterých se sběhly události, pro naši hrdinku velmi významné.

V roce 1923 svedla svůj první zásadní boj o přežití: nakazila se totiž septickou spálou, toutéž nemocí, na kterou před pár lety zemřeli dva její sourozenci. Doma si zoufali rodiče, pod okny infekčního oddělení přecházel mládenec Bohuslav, který má nedlouho před promocí na zemědělského inženýra a těší se, že až dostuduje i Milada, odvede si ji k oltáři.Milada boj s chorobou vyhraje. V roce 1926 úspěšně dokončí studium na právnické fakultě a krátce nato vymění rodné příjmení za to Bohumilovo.

JUDr. Milada Horáková nastoupila na začátku roku 1927 jako právnička do Ústředního sociálního úřadu hl.m.Prahy. Jedním z jejích nadřízených je tu i pozdější pražský primátor a předseda strany národně-sociální Dr.Petr Zenkl.

Na Magistrátu, kde je zaměstnána, i v Ženské národní radě, kde spolupracuje s Fr.Plamínkovou už jako jednatelka, si Dr.Horáková rychle získává respekt a úctu nejen u kolegů ale i u všech, s nimiž jedná. Spravedlnost, o kterou usilovala na poli sociální péče i  sociální problémy moderní ženy prociťovala nejen s odborným, ale i opravdovým osobním zaujetím.
Přitom se pořád chce učit. Čtyři roky po promoci zvítězí ve výběrovém řízení na letní stáž v mezinárodním učilišti v Haagu. Přednášejí tu renomovaní odborníci z celého světa. Jeden z nich, předseda Dvora mezinárodní spravedlnosti (dnes Mezinárodní soudní dvůr) v Haagu, ocení při nejbližším setkání s vysokými úředníky Ministerstva zahraničí ČSR  dr.Horákovou nejen za "důkladnou znalost  mezinárodně právních a politických problémů, nýbrž i pozoruhodnou bystrost v postřehu a úsudku, jakož i velkou pohotovost v argumentaci". Tehdejší československý vyslanec v Haagu doplnil tato uznalá slova stručně, ale výstižně: "Několikatýdenní působení dr.Horákové na Mezinárodním učilišti bylo jedním z největších přínosů k pověsti Československa v holanských učených kruzích. "
Tři dny po svých dvaatřicátých narozeninách se dr.Milada Horáková stává matkou. Když ještě jako středoškolačka pečovala o svou o šestnáct let mladší dceru Věru, naučila se skloubit péči o miminko s pracovními povinnostmi a daří se jí to i teď s dcerou Janou. Jenže v roce Janina narození se v sousedním Německu dostal k moci Hitler a Československo se brzy stalo jednou z jeho prvních obětí.

Po mnichovském diktátu a obsazení českého pohraničí se do vnitrozemí valily desetitisíce rodin, vyhnaných německým záborem. Vůdčí osobností Výboru na pomoc uprchlíkům se vedle náčelnice České obce sokolské dr.Provazníkové stala za Ženskou národní radu dr.Horáková. Náčelnice o ní později napsala: "Co to bylo úkolů, nad nimiž nám laikům srdce klesala. Tu se projevil Miladin organizační talent a pohotovost, opřená o suverénní znalost prostředků a cest. Klidná a rozvážná přicházela...s hotovými plány pro každou situaci...Milada byla mozkem té obrovské práce."

O pár měsíců později přišla ovšem zdrcující rána: "Toho studeného rána patnáctého března, kdy nám ještě za tmy telefonovala přítelkyně, že Němci překročili hranice a za pár hodin budou v Praze, se Milada rozplakala", čteme ve vzpomínkách jejího manžela Bohuslava Horáka. "Tak zřídkakdy se vzdala svým citům, avšak tentokrát se jim neubránila. Zbavena místa v Sociálním úřadě, izolována od jakékoli veřejné činnosti, prožívá katastrofu, která za mlčení celého národa jakoby navždy uzavírala historii českého národa. Není prostě možno, aby člověk tak činorodý, vlastenecký, s takovým smyslem pro právo a spravedlnost složil ruce v klín."

Dr.Horáková i jí manžel se okamžitě zapojili do domácího protifašistického odboje. Pracovali v organizaci PVVZ, jejíž strukturu nedokázali Němci dlouho odhalit. Manželé byli gestapem zatčeni spolu, 2.srpna 1940. "Jak se později ukázalo, příčinou našeho zatčení nebyla ani tak naše činnost v PVVZ", vzpomínal později B.Horák, "jako spíše Miladina  činnost  v odbočkách Ženské národní rady. /.../ Brzo po našem zatčení gestapo přece jen přišlo na spojitost ...i s odbojovou skupinou,jejíž jméno mu sice ještě nic neříkalo, ale z níž již někteří členové byli v jeho rukou. Vynaložilo proto všechnu svou tvrdost, aby Miladu přinutilo mluvit  Zde se však setkalo s odporem zvláště neústupným. Miladiny výslechy byly časté a neobyčejně surové. Dařilo se jí simulovat mdloby a záchvaty, při nichž se vyšetřující komisař Pfitsch nejednou přesvědčoval vrážením jehel do jejích rukou, zda je skutečně v bezvědomí. Prožila i několik nocí ve zvláštních malých celách, spíše komínech, ve sklepích Pčkova paláce v poutech, která se zadírala do masa ...Odolávala statečně. /.../ Když komisař pochopil, že se od ní nic nedozví,...rozhodl, že ji převezou do Malé terezínské pevnosti, kde bude ve vězení až do začátku procesu..."

Existují desítky svědectví terezínských vězenkyň o tom, jak jim s nasazením vlastního života dr.Horáková v pevnosti pomáhala. Zejména v době, kdy byla přidělena ke službě v ženském zdravotnickém úseku a získala tam možnost částečného pohybu po táboře, povzbuzovala zoufalé, pašovala vzkazy mezi jednotlivými sekcemi věznice a našla cesty, jak krátké dopisy dostat i k příbuzným vězněných domů, využila každé příležitosti, jak získat pro druhé drobná, ale v lágru velmi významná potravinová přilepšení nebo léky. Když Terezín návštívil ředitel pankrácké věznice Soppa, Milada věděla, že je zle. Okamžitě byla převezena do samovazby v pevnostních hradbách. Nejhorší podmínky ji ale čekaly na konci jejího věznění v Terezíně, když se prozradil její podíl na pašování zpráv mimo tábor: "Byla jsem deset dní v temnici, která byla beze vzduchu, jídlo jsem dostávalo jen jednou za tři dny. /.../ Pode slov samých dozorců byla bych určitě utracena, nebýti toho, že jsem v té chvíli měla být po čtyřech letech převezena k soudu..." , vypověděla o tom sama v roce 1946.

Po čtyřletém odloučení se manželé Horákovi setkali před nacistickým soudem v Drážďanech.
"Jako dárek přinesla mi do soudní síně svůj vězeňský ušetřený chléb", vzpomínal dojatý manžel. "Hájila se sama, německý státní návladní pro ni navrhl trest smrti. Byla to zlá chvíle. Soud odešel k poradě, výsledek však byl lepší, než jsem čekal. Pro Miladu pouhých osm let, pro mně pět. Později ovšem nespokojené gestapo žádalo pro ni obnovu procesu, ale to už bylo na všechno pozdě. /.../ Po vynesení rozsudku se naše cesty opět rozloučily. Milada byla poslána do ženské káznice v Aichachu u Mnichova, já pak do káznice Ebrach v severním Bavorsku." 

Obě zmíněné káznice osvobodila při svém postupu k českým hranicím americká armáda. Milada Horáková se do Prahy vrátila kolem 20.května 1945. Když se setkala s dcerou, sestrou, otcem a o pár dní později i s manželem, prožívala jistě chvíle závratného štěstí. Nemohla tušit, že už za pouhé čtyři roky bude znovu zatčena, vězněna a týrána hůř, než jak to zažila v gestapáckých mučírnách. Na začátku výslechů musela na pokyn vyšetřovalatele StB sepsat vlastní životopis. Své poválečné aktivity v něm charakterizovala takto:

 "Strana národně socialistická, jejíž příslušnicí jsem byla (od r.1929 - pozn.AŠ), mi po revoluci 1945 nabízela určité funkce, které jsem prozatím nechtěla přijmout.Po rozhovoru se zesnulým prezidentem dr.Edvardem Benešem, který mi vysvětlil, že je třeba, abych se v tomto novém období socializující demokracie zúčastnila politické práce mezi novými politicky činnými lidmi, jsem přijala funkci poslance v Prozatímním národním shromáždění. Ve straně jsem byla členkou ústředního výkonného výboru, ústředí žen a přesedkyní zahraniční komise strany.

Dále jsem byla předsedkyní Rady československých žen, místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po obětech nacismu...a ve výborech jiných sociálních spolků."

 V květnových volbách roku 1946 byla dr.Horáková zvolena řádnou poslankyní parlamentu. Čs.strana národně sociální, za kterou kandidovala v jihočeském regionu, získala tenkrát  celkem 55 poslaneckých mandátů. Komunisté společně se sociálními demokraty ovšem 153, tedy nadpoloviční většinu. Začínal zápas o zachování demokracie v zemi. Komunisté měli ovšem kromě poslaneckých mandátů také Lidové milice.

 Rozměr tohoto referátu neumožňuje, abych podrobněji popisovala kroky, které poslankyně dr.Milada Horáková podnikala před Únorem 1948 i v průběhu dramatických únorových dnů samých pro zachování demokracie v naší zemi. Výsledek známe. Ještě na základní škole ho nám všem prezentovali jako Vítězný únor.

Když byl 10.března 1948  ráno nalezen pod okny svého bytu v Černínském paláci na Hradčanech mrtvý ministr zahraničních věcí Jan Masaryk, dr. Milada Horáková se na protest  proti stávajícímu násilí vzdala poslaneckého mandátu.

 Rozhodně se ale navzdává naděje a snahy dodat odvahy a optimismu všem, kteří jsou zdrceni bezohledným komunistickým útlakem po Únoru. S pěti spolehlivými přáteli zorganizuje skupinu, o jejímž programu vyprávěl spisovateli Miroslavu Ivanovovi Ing. Karel Šobr, který se přes více než deset let trvající věznění v komunistických žalářích jako jediný z Šestky dožil Listopadu 1989:

 "Nedělali jsme protistátní činnost, alespoň my to tak nechápali, chtěli jsme lidem zvedat hlavy. Říkali jsme, že "únor" byl puč, že to v čem žijeme, je stav pouze dočasný, že komunistická strana se dopustila na národu strašného zločinu. Ihned po únorových dnech jsme se začali scházet, abychom pomohli - pokud to bylo v našich silách - těm, které komunisti vyhodili na dlažbu. Abychom je pozvedli finančně i psychicky."

 Komunistický útlak je stále tvrdší. Z 55 poslanců národně socialistické strany už 19 zvolilo emigraci. Mnozí k odchodu do zahraničí přemlouvali i dr.Horákovou.
"Mé místo je doma", odpovídala stručně na ta nálehání.
Přemlouval ji už i manžel. Před válkou pracoval jako vedoucí zemědělského vysílání v Radiojournalu, teď už byl bez zaměstnání, z budovy rozhlasu ho potupně vyvedli na ulici.

27.září 1949 jel s manželkou z jejich smíchovského bydliště v Zapově ulici dolů do města. Slíbil jí, že se před polednem vrátí domů, aby poobědval s dcerou Janou. Rozloučili se dole na Václavském náměstí, odkud dr.Milada Horáková zamířila do své kanceláře v Masné ulici. Už se nikdy neviděli.

 "Seděl jsem vpodvečer na terase našeho domu", vzpomínal později na osudový den B.Horák, "a cosi kreslil. U vrátek naší zahrady zazvonili dva páni ve špinavých dešťových pláštích. Mařenka (hospodyně) je vpustila dovnitř. Byli to lidé StB. Rozdělili Janu, mne i Mařenku do různých místností bytu a čekali na další policisty, kteří měli provésti prohlídku bytu.
Věděl jsem, že zanedlouho má Milada schůzku u vyslance Jíny. Jako zázrakem se mi (přes balkón do zahrady) podařilo utéci. U Jínů ještě nebyla. Doufal jsem, že tam přijde a že bude včas informována. Bylo však již pozdě. Milada byla zatčena už odpoledne ve své kanceláři. To jsem se však dozvěděl až dalšího dne, kdy jsem již bloudil Prahou a hledal nějakou cestu přes hranice. Jana zůstala v rukou policie a držela se dobře. Já pak po dvou měsících čekání přešel hranice 1.prosince 1949."

 To však už příprava okázalého monstrprocesu "s vedením záškodnického spiknutí proti republice", jemuž se pak dostalo oficiálního podtitulu "Horáková a společníci", byla v plném proudu.
 Vyšetřování získalo novou dynamiku v noci ze 7. na 8.listopad 1949. Tehdy bylo pozatýkáno na 380 bývalých funkcionářů strany národně socialistické. KSČ, StB a její sovětší poradci totiž rozhodli, že právě tady bude nalezen "zlý nádor, ohrožující socialismus".

 Nechce se mi popisovat, jak se vyšetřovatelé k vyslýchaným chovali. Jak je - muže i ženy - mučili a ponižovali. Jak se je pokoušeli zlomit nekonečnými výslechy, předlouhou řadou nocí beze spánku a jinými nelidkými postupy.
V dubnu 1950 už byl scénář procesu v hrubých rysech připraven. Obžalovaní už uměli zpaměti odpovědi, které jim vyšetřovatelé - bez uvozovek - vtloukli do hlavy.
11.května schválila bezpečtnostní komise KSČ celé aranžmá přelíčení. 18.května je schválil K.Gottwald. 31.května je soudní proces zahájen. Rudé právo to oznamuje titulkem: "Vlastizrádci na soud lidu".
Příslušné oddělení KSČ pak organizuje na závodech, školách a úřadech akce, jejichž výsledkem jsou rozoluce, ve kterých "rozhořčený lid" požaduje pro vlastizrádce "spravedlivé tresty". Od čtvrtého dne procesu nosili příslušníci StB do soudní síně po celých dalších šest dnů vrchovaté koše takových rezolucí. Údajně denně víc než tisíc!
Každý den se také na stránkách Rudého práva vyznává z nenávisti k těmto zločincům několik známých osobností z kultury, vědy, sportu. Mnozí neváhají pojmenovat, jaký že spravedlivý trest pro ně žádají: smrt!

 Z třinácti obžalovaných jsou 8.června 1950 odsouzeni:
4 k trestu smrti
4 k doživotí
a zbylých pět k trestům odnětí svobody od 28 do 15 let.

Jméno JUDr. Milady Horákové je v rozsudku mezi obžalovanými na prvním místě s nejtěžší výměrou.

Čtyři obžalovaní, odsouzení k hrdelnímu trestu, se proti rozsudku odvolali. Nejvyšší soud 24.června jejich odvolání zamítl.Zbývala jediná možnost: napsat žádost o milost prezidentu Gottwaldovi.O.Pecl, J.Buchal a Z.Kalandra ji odpoledne 24.června 1950 ve svých celách sepisují. Milada Horáková sdělí svému obhájci, že raději napíše dopis své rodině. Na obhájcovo naléhání nakonec souhlasí s tím, aby žádost za ni napsal Gottwaldovi on.
Gottwaldovi adresovali petice, protestující proti rozsudku a naléhavě žádající alespoň omilostnění těch, kteří byli odsouzeni k smrti, stovky významných osobností z celého světa.Za všechny připomenu telegram, odeslaný z New Yorku:
"Prezident Klement Gottwald, Praha.Prosím Vás o nevykonání rozsudku nad Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou, Oldřichem Peclem a Janem Buchalem. Byli oběti nacismu, vězňové německých koncentračních táborů.Jsem hluboce přesvědčen, že si zaslouží žít.
Profesor Albert Einstein, Princeton University."

Žádosti odsouzených o milost i informace o protestech proti rozsudkům se k prezidentu Gottwaldovi dostanou ve složce s komentářem ministra spravedlnosti JUDr. Štefana Raise: je nadepsán "Návrh...na neudělení milosti". Pod ten se Gottwald 26.června 1950 podepíše.Popravy jsou vykonány hned následující den za úsvitu.

 Poté, co Nejvyšší soud rozsudek smrti nad Miladou Horákovou potvrdil, napsala rodině:
"Když jsem se vrátila v roce 1945 z kriminálů a měla jsem rozhovor v evangelickém bratrském sboru, řekla jsem tam mezi jiným:
=V těch nějtěžších chvílích, v terezínských kasematech, poznala jsem, co je to Bůh, a pocítila jsem, že mne Bůh přijal.=  Nyní to vím určitě. A proto i Vy se opřete o víru v Něj. Nebudete zoufalí, jako ani já nejsem zoufalá."

 A v posledním dopise, tři hodiny před popravou, adresovala rodině tato slova:
"Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno. Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír...
Ptáci se už probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou..."

V roce 1968 získala dcera Milady Horáková Jana povolení, aby se vystěhovala do USA za otcem. Snaha o obnovení procesu a rehabilitaci nespravedlivě odsouzených zůstala na půl cesty a po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy ji znormalizovaná justice smetla se stolu.

Teprve 29.června 1990, přesně čtyřicet let a dva dny po vykonání trestů smrti, rozhodl Generální prokurátor České republiky v trestní věci JUDr.Milady Horákové a spol. takto:

"...Je nepochybné, že všichni obvinění byli protiprávně odsouzeni za činy, které byly v soulady s principy demokratické společnosti, respektující občanská politická práva a svobody...Provedené trestní řízení bylo výsledkem zvůle uplatňované v politické linii likvidace odpůrců totalitní diktatury vládnoucího režimu...Ze všech uvedených důvodů se trestní stíhání všech obviněných zastavuje...

Použitá literatura:
 Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, Orbis, Praha 1950
Miroslav IVANOV: Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové, Betty, Praha 1991

Československý biografický slovník, Academia, Praha 1992


 
Čtyři chyby polistopadové politiky - rozhovor s Karlem Křížem

Jak jste se vůbec dostal k ekonomii?
  Souviselo to vlastně s normalizačním režimem, který zde vládl v sedmdesátých letech. Když jsem se rozhodoval, co po gymnáziu, chtěl jsem studovat něco praktického a zároveň takového, co by snad umožnilo měnit atmosféru. Ten systém jsem, jako většina mých vrstevníků, opravdu nesnášel, zároveň jsme však s přáteli neměli příliš pevných argumentů proč je opravdu horší než kapitalismus. Že nám zakazují hudební skupiny, sice bylo pro nás velmi důležité, ale na zbourání režimu je to málo. Navíc, komunisté dokázali všechno relativizovat a vždy byli sto „dokázat“, že něco je nekvalitní, a proto to nemůže existovat. Tam kde k důkazu správnosti rozhodnutí nepotřebujete něco měřit, vážit, opírat se o tvrdá fakta, tam vždy byla jejich doména. S pendrekem za zády byli náramní diskutéři, schopní „vysvětlit“ třeba i to, že socialistická demokracie je vyšším stupněm demokracie. Jak tedy na ně? Ekonomie se od začátku ukazovala jako disciplína, která je jejich největší slabinou. Tak dobře empiricky podložené argumenty a důkazy o nesmyslnosti, zhoubnosti a necivilizovanosti celého systému nedával žádný jiný obor.

Člověk se ale nerodí jako liberál…
  Dlouho mě způsob organizace společnosti vůbec nezajímal, a proto mi ani nevadil. Legrační ale je, že jsem při sportovních utkáních nikdy nefandil Rusům, Maďarům nebo Kubáncům, ale zásadně Američanům, Kanaďanům, případně Britům. To přišlo rozhodně dříve než jsem vůbec byl schopen vnímat nějaké rozdíly mezi režimy. Asi jsem od začátku, spíš mimoděk, nasával určitou atmosféru (byť se u nás doma o politice skoro nemluvilo), která později vedla ke konkrétním postojům a preferencím. Patřím totiž k první generaci (1961), která osmašedesátý rok  nemohla vnímat jako komplexní společenský fenomén: Znamenalo to, že jsme se museli na vlastní pěst, a proto většinou obtížně, dopracovat už k samotnému poznání, že Husákův režim vůbec může mít alternativu. Na druhé straně, ikdyž jsme vyrůstali v Orwelovském světě, i ten měl své své skuliny. Prvním „oknem“ do jiného světa tak vlastně přece jen bylo Pražské jaro: stala se jím hromádka „osmašedesátnických“ novin ve staré skříni na půdě. O té jsem věděl dávno, ale zajímat mě začala až někdy kolem pětasedmdesátého. Pak jsem našel Solženicinův Jeden den Ivana Denisoviče, Procházkovu Politiku pro každého, Londonovo Doznání, a také, abych nezapomněl, jakýsi totálně osahaný západoněmecký katalog – což byla také svého druhu důležitá informace. Nedlouho poté následovala pravidelná hodinka s Hlasem Ameriky, a tak kolem sedmasedmdesátého už bylo v otázce režimu definitivně jasno. Ovšem s naivní představou alternativy.

Co následovalo?
  Cesta na další studia ze Slezska do Prahy – tedy do hnízda bolševismu, jak jsem to tehdy chápal. Brzy jsem ale zjistill, že Praha jsou nejenom sekretariáty a Husák, ale i knihovny, široké kulturní podhoubí a množství velmi vzdělaných a ideologicky nezatížených lidí. Každý antikvariát byl vlastně klenotnictvím a když jsem poprvé v soukromém bytě spatřil prvorepublikánskou odbornou literaturu, šly na mě doslova mrákoty. Léta na Vysoké škole ekonomické (1980-84) proto nepovažuji vůbec za ztracená. Byly to roky širokého seznamování se s Prahou, s novým světem. Zároveň se na škole učily z více než dvou třetin věci, které v podstatě neměly ideologický podtext (různé oblasti statistické analýzy, výpočetní technika, optimální programování…), a nebo byly tehdy pro mě nové a zajímavé (hospodářské dějiny, finance, řada seminářů k různým makroekonomickým tématům atd.). Zajímavá byla svým způsobem i marxistická politická ekonomie, protože provokovala k přemýšlení o jejích kardinálních omylech, postavených zejména na chybných předpokladech o podstatě lidského chování. Rozhodně jsem právě ve škole pochopil, proč kapitalismus je výkonný a efektivní systém a proč socialismus nikoli, jaké jsou základní hybné síly hospodářství a proč je tedy právě socialismus ze své podstaty nereformovatelný. Pochopil jsem proč skoro všechny dobré věci, které lze na světě potkat, ať už kvalitní zboží, kultura nebo vzájemná úcta, mají základ ve vlastním zájmu, tedy v penězích a skoro všechny věci špatné naopak vyvěrají z pokryteckého (a bezplatného) kázání „pravdy a lásky“, z chorobných konstruktivistických nápadů těch mudrců, kteří „nechtějí svět pochopit, ale rovnou jej změnit“ 

Mohl byste popsat atmosféru na pražské Vysoké škole ekonomické?
  Bylo to podstatně otevřenější prostředí než by se snad na tehdejší dobu dalo předpokládat. Jistě, byli tam v některých „měkkých“ ideologických oborech také komunističtí fanatici, ale i to byla zkušenost. O tom, že československá ekonomika je v dlouhodobém úpadku však nikdo z kvalifikovaných učitelů nepochyboval,  a také to někteří dávali docela zřetelně najevo.

Konkrétně?
  Vzpomínám v této souvislosti na jeden seminář (který vedl nynější děkan národohospodářské fakulty Milan Žák), kde jsme   probírali „Nedostatkovou ekonomiku“ zásadní knihu tehdy všeobecně nejoceňovanějšího ekonoma z východní Evropy, Maďara Janose Kornaie. Ve své práci se Kornai pokusil s pomocí matematického aparátu (objev!) analyzovat fungování a tedy i systémové vady socialistické ekonomiky. Právě pátrání po této knize mě dovedlo do Ekonomického ústavu ČSAV, kde asi ve dvou třech stovkách kusů vyšel její interní překlad. V tamní knihovně jsem objevil i další poklady a pochopil jsem, že instituce, která se zabývá tímto typem výzkumu (a nikoli propagandou) je mimořádně zajímavá a užitečná.

Jak jste ale objevil svět standardní, tedy liberální ekonomie?
  K prvnímu povědomí o skutečně moderním proudu anglosaského ekonomického myšlení jsem se dostal poměrně kuriózně. Od roku 1981 jsem čas od času chodil do knihovny americké ambasády – primárně z toho důvodu, že jsem v novinách a časopisech hledal materiály a informace o kanadsko-americké profesionální hokejové lize NHL. Brzy jsem ovšem přišel na to, že k mání jsou zde i jiné zajímavé věci – mezinárodní statistiky, zprávy, analýzy a rozbory různých událostí, pochopitelně knihy  a také čtvrtletník Spektrum, vydávaný centrálně pro americké ambasády, který měl skutečně úroveň a zabýval se zejména mapováním nových trendů ve společenských vědách a kultuře.  Obsahoval v té době řadu vzrušujících esejů, původem z různých renomovaných časopisů, které souvisely s tzv. konzervativní revolucí  na Západě. Tento kvas, který prostupoval západní intelektuální společnost zvláště ve druhé polovině sedmdesátých let, nakonec vyústil i ve vítězství politické, představované zejména nástupem Margaret Tchatcherové a Ronalda Reagana. A tak v době, kdy v Rusku umíral jeden  rudý car za druhým, a kdy i u nás byl veřejný život naprosto neuvěřitelně – a z dnešního pohledu už nepředstavitelně - spoután, já jsem pročítal eseje nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana, poradce amerického prezidenta Martina Feldmana, nynějšího šéfa americké centrální banky Alana Greenspana, Irvinga Kristola a řady dalších (nejen ekonomických) osobností, které mě seznamovaly s naprosto aktuálním stavem západního uvažování. Pamatuji si v této souvislosti, že jsem tehdy, jenom tak, napsal asi čtyřicetistránkovou studii o „Reaganomice“ tedy kořenech hospodářské politiky jeho vlády, a ve škole z toho v rámci jakési soutěže bylo málem pozdvižení. Následovala diplomová práce na téma čínských ekonomických reforem, která, nejspíš jako první u nás, civilizovaným způsobem mapovala pozitivní zvrat v ekonomickém směřování čínského komunismu.

Kdy jste se objevil v Ekonomickém ústavu?
  Na doporučení svého diplomového školitele Václava Průchy, koncem roku 1985. EÚ měl tu zásadní výhodu, že zde bylo možné existovat bez rudé pracovní knížky. Právě Ekonomický ústav, to byla teprve škola. Začal jsem tím, že jsem pročítal studie ze šedesátých let, které na mě v EÚ vypadávaly doslova z každé staré skříně, a které mi daly přehled o širokém spektru (už ovšem mrtvého) reformního uvažování. Zároveň však byly k mání i jiné věci, například analýza německého bankovnictví a zejména překlad nejdůležitější západní učebnice, Samuelsonovy Economics, z pera Luďka Urbana a Rity Klímové. Právě tato kniha mě umožnila nalézt, získat a pochopit ekonomický jazyk, kterým spolu komunikovali západní ekonomové. Ekonomický ústav ovšem znamenal také přístup ke standardní soudobé vědecké literatuře, k veřejně nedostupným informacím o světě z lůna důkladného ekonomického a politického servisu ČTK a zejména náročné kritické prostředí, které kolem něj existovalo. EÚ totiž nebyl pouze samotný „barák“, ale znamenal de facto společného jmenovatele pro mnoho lidí okolo – ať už to byli někteří bankéři, lidé z ministerstva financí, Prognostického ústavu, osmašedesátníci nebo jednotlivci z dalších institucí. 

Kdo Vás tam nejvíce ovlivnil?
  Nastoupil jsem do odboru hospodářské politiky. Tam mě okamžitě zaujal Tomáš Ježek, který zrovna dokončoval studii, jež svou podstatou byla fundamentální kritikou centrálně plánované ekonomiky. Fakticky tehdy spálil mosty a rozčílil zároveň řadu svých kolegů – tím, co napsal, nejenže vyloučil z civilizace jejich předchozí práci, ale v podstatě jim sebral prostor i do budoucna. Ježek také dlouhodobě a systematicky překládal nositele Nobelovy ceny F. A.Hayeka a šířil jeho myšlenky ohněm a mečem. Nic z toho, co přeložil (a bylo toho alespoň na tisíc stran) před Listopadem ani interně nemohlo vyjít, protože Hayekovy pronikavé analýzy šly na samu podstatu a marxisté naprosto nebyli schopni něco alespoň rádobychytrého vymyslet - aby byli sto bez studu napsat byť i kritickou předmluvu. Právo, zákonodárství a svoboda, Cesta do otroctví, Intelektuálové a socialismus, Využití znalostí ve společnosti, abych jmenoval alespoň některé, to jsou intelektuální klenoty euroamerické civilizace, dráždicí už svou pronikavostí a silou ducha. Ježek sám, myslím, už tehdy byl ve stadiu, kdy nemohl dál a zdálo se pouze otázkou času, kdy se nechá komunisty raději upálit. Že je k tomu nakonec přece jen nevyprovokoval, je mi dodnes záhadou.

Kdo byl vaším šéfem?
  Opatrný Miroslav Hrnčíř (nyní člen bankovní rady ČNB), který se tehdy nově pustil do perspektivního bankovnictví,  a tak mým prvním tématem, k mé velké spokojenosti se staly bankovní úvěry. Nebylo zpočátku jednoduché se orientovat v tom co číst, z domácích zdrojů jsem brzy vypreparoval  brožurky z bankovního semináře, který mezitím zakázali a vedl jej jakýsi Klaus a časopis Finance a úvěr, který redigoval jakýsi Kočárník z ministerstva financí. Ti mě pak už směrovali dál.

Jak jste se seznámil s Klausem?
  Za Klausem do banky mě, jako „mladého nadějného„ poprvé zavedl v šestaosmdesátém Julius Horváth, pronikavý středoevropský talent, slovenský Maďar, který se, ještě před Listopadem,oženil do Budapešti, a nyní už léta učí na jedné americké univerzitě - takže v Česku o něm vlastně nikdo nic neví. Horváth mě tehdy rovnou řekl, že mě vede za faktickým šéfem české ekonomické obce. A skutečně, Klaus, přestože seděl v jakési uzoučké tmavé kanceláři s oknem do dvora, na první setkání přesvědčil, že jde o mimořádnou osobnost. Ježek neuměl mluvit, jiní neuměli organizovat, další měli plné kalhoty, ještě jiní četli špatnou literaturu, Klaus uměl všechno. Navíc nikdy nebyl u komunistů, byl i pracovitý a systematický a byl cílevědomý pedagog. Jak v tomto státě těch dvacet normalizačních let vydržel,  je těžké pochopit. Jezdil v trabantu (a později ve staré zelené „stopětce„), bydlel v jakémsi malém bytě na Proseku a denně   musel být konfrontován s blbostí těch, kteří rozhodovali o miliardách, a nebo „řídili„ vědu. Z Klause pochopitelně i tehdy měla spousta lidí obavy. Dokázal s elegancí a přirozeností zastínit (či jako by-product dokonce zesměšnit) kdejakého potentáta, takže ti se akcí s jeho účastí pokud možno raději vyhýbali. Nic nového pod sluncem.

S Klausem jste se pak asi vídal častěji…
  Velmi mě  potěšilo, když za recenzenty mé první práce (na téma úvěrové politiky v Československu) Hrnčíř pozval právě Klause a Kočárníka. Já je tehdy, v březnu 1987, ještě osobně  skoro neznal, ale bral jsem toto obsazení samo o sobě jako velikou poctu a ocenění, protože tolik jsem věděl, že kvalitnější oponenti v této zemi nejsou. Tak se z obhajoby mé práce, nezaslouženě, vlastně stala událost. Nechyběla při ní tehdy řada dalších, nyní známých ekonomů. Tehdy jsem fakticky teprve vstoupil do povědomí.

V té době se u Vás, pokud vím, začaly dít zajímavé věci…
  Na Ekonomickém ústavu se různým lidem začalo dařit rozhýbávat dosud nevídané aktivity, které ve svém souhrnu rozhodně ovlivnily ekonomické myšlení v Československu a zejména formovaly základy budoucí transformace české ekonomiky. Jednak Hrnčíř, pod hlavičkou šéfa odboru hospodářské politiky, svolával a garantoval takzvaný finanční seminář. Ten se scházel každý týden asi dva roky, až do revoluce, přičemž zde bylo projednáváno zejména mnoho reformních materiálů a návrhů, které, v rámci perestrojky, byly připravovány zejména na ministerstvu financí a  ve Státní bance československé. Diskutovaly se také   obecnější materiály, které psali jednotliví účastníci a ti nebyli ledajací. Skutečným organizátorem a motorem celého semináře byl pochopitelně Klaus, zváni byli také Salzmann, Kerouš, Vencovský a Tošovský z SBČS, Dyba, Dlouhý, Ježek a Rudlovčák z Prognostického ústavu, Kočárník z ministerstva financí,  ze samotného Ekonomického ústavu kromě mě ještě Tříska a dvě tři další jména z bankovních kruhů. Tato sestava celou dobu intenzivně pilovala strategii a názory, takže ve chvíli, kdy přišel Listopad, dobře si odborně rozuměla a byla, mimoděk, připravena převzít plnou zodpovědnost. Koneckonců už před Listopadem, prostřednictvím svých členů, tato skupina dokázela vyvíjet na různých místech docela silný tlak na prohloubení perestrojkových komunistických „pasivit„. Tak se stalo, že rozdělení dosud jednotné SBČS na měnovou a obchodní část, podle západního střihu, proběhlo už 1. ledna 1990, kdy o transformaci jiných zákonů a institucí ještě nemohlo být ani řeči.

Kdy vznikla ekonomická studie Československo na rozcestí, která po listopadu 1989 vyšla v nakladatelství Lidové noviny?
  Na Zieleniecově semiáři, což byla další z tehdy výrazných aktivit. Scházel se taktéž jednou týdně a byl dlouhou dobu výrazně teoreticky zaměřen. Až koncem léta 1989 na něm začal vznikat koncept ekonomické transformace, velmi  radikálně formulovaný, známý právě jako Československo na rozcestí, který měl tu smůlu, že byl připraven k publikaci - doma i v zahraničí – až přesně ve chvíli Listopadových událostí. A tak nezaslouženě trochu zapadl. Na tento seminář zval Zieleniec zejména mladší lidi, Jiřího Jonáše(nyní český zástupce v MMF), Aleše Bulíře (tamtéž), Pavla Kysilku, Luboše Řeřábka, Alenu Zemplinerovou, Víta Bártu, Jana Mládka, Romana Češku, Ivo Gavlase, Josefa Kotrbu, Vlado Rudlovčáka, Tomáše Ježka, Jiřího Hlaváčka, přičemž na dva tři další jsem opět jistě pozapomněl. Tento seminář se scházel ještě i po Listopadu a například na konci ledna 1990 oponoval Švejnarovu studii o české transformaci, kde tento českoamerický ekonom poprvé prezentoval svou vizi kupónové privatizace. Na rozdíl od mnoha mylných informací, které v této věci byly prezentovány na veřejnosti, musím prohlásit, že  je to jistě právě Jan Švejnar kdo se stal skutečným otcem myšlenky „voucher privatisation„ v Československu. Koneckonců transformační projekt, který tuto privatizační metodu obsahoval, publikoval Švejnar ve Vaňousově newyorském PlanEcon už 30 prosince 1989.
  Zároveň jsme v roce 1987 spolu s Jiřím Jonášem přesvědčili Klause a Kotulána, aby na Ekonomickém ústavu učili nejnovější  vydání Samuelsonovy Economics. Podařilo se namnožit učebnice a desítky lidí kolem třiceti let každý týden až do revoluce pravidelně louskaly standardní ekonomii západní provenience. Na tento kurs jezdili lidé až z Bratislavy, takže to nakonec Klaus, chtě nechtě musel otočit a jezdil na Slovensko rovnou sám. Také se nám, opět s Jiřím Jonášem, podařilo zorganizovat nobelskou edici, která měla čtyři díly a seznamovala odbornou veřejnost se všemi nositeli Nobelovy ceny za ekonomii. U každého laureáta Nobelovy ceny byla fotografie, životopis, jeho „nobelská„ řeč, charakteristika z pera některého českého specialisty a oficiální zdůvodnění švédské Akademie věd, které podrobně vyzdvihovalo hlavní přínosy oceněných. Tento počin, domnívám se, byl ve svých důsledcích také důležitým průlomem do vývoje myšlení české ekonomické obce a výrazně pomohl při seznámení se se světovými špičkami oboru a jejich vědeckými výsledky.

 Jaký byl rozdíl mezi Ekonomickým a Prognostickým ústavem?
  Prognostický ústav byl založen někdy v roce 1984 Valtrem Komárkem. Ten tam postupně shromáždil zajímavé lidi, přičemž se všeobecně soudilo, že tento jeho projekt má podporu předsedy vlády Štrougala. Domnívám se, že ta podpora musela být širší, protože Štrougal byl koncem roku 1987 „odejit„ z funkce, ale teprve od roku 1988 Komárek mohl angažovat některé osmašedesátníky (Karla Koubu, Čestmíra Kožušníka, Zdislava Šulce), a také Václava Klause. Prognostický ústav nebyl čistě ekonomickým pracovištěm, byl to mezioborový tým, který měl pokrývat společenské vědy jako celek. Jeho cílem rozhodně nebyla „čistá věda„, spíše měl, podle Komárkova záměru, dlouhodobě připravovat kompexní alternativu k normalizačnímu režimu. Také proto se mu začalo říkat „druhé centrum ve straně„.

Jak si vysvětlujete, že  komunisté, zvyklí zakazovat kde co, nechali prosperovat své evidentní protivníky…
  No, tak oni zase tak moc neprosperovali, spíše pod Damoklovým mečem zákazu přežívali. Stejnou záhadou třeba je, proč v prosinci 1988 přestala STB rušit Svobodnou Evropu. Nejsem zastáncem spikleneckých teorií. Nejrozumnějším - a logickým - vysvětlením zůstává, že zkrátka už nevěděli kudy kam (připomeňme, že v Rusku ve stejné době rehabilitovali Sacharova a v Polsku se schylovalo ke kulatému stolu) a ustupovali všeobecnému tlaku „ze struktur„, proti kterému neměli civilizovanou obranu a jinou už nemohli použít.

Existovala mezi Ekonomickým a Prognostickým ústavem přímá vazba?
  Oficiální smlouva snad nebyla, ale neformální kontakty byly na denním pořádku. Proti Ekonomickému ústavu měl „prognosťák„ řadu nevýhod. Neměl budovu, pořádné prostory, skutečnou knihovnu hodnou toho jména, konferenční prostory, reprodukční zázemí atd. Obě instituce však od sebe sídlily nějakých  tři sta kroků,  takže de facto fungovaly jako jeden celek. Dalo by se říci, že vlastně Prognostický ústav tvořil autonomní pracoviště EÚ, které bylo Komárkem cílevědomě založeno jako „ministerstvo pro změnu„. Komárek jistě chtěl být rovnou ředitelem Ekonomického ústavu, ale ten normalizátoři, po zkušenostech s „Šikovci„ z osmašedesátého,  stranicky podřídili přímo ústřednímu výboru,  takže pro příliš osmašedesátnicky vyprofilovaného Komárka, který navíc vlastně nebyl vědec-ekonom v pravém slova smyslu, to byla „zarubaná cesta„.

Do jaké míry byly aktivity obou ústavů sledovány politickou policií?
  Na Ekonomickém a Prognostickém ústavu, jako jinde, jistě působili i konfidenti, což se i posléze v Cibulkových seznamech ukázalo. Bylo jich však logicky podstatně méně než v kruzích Chartistů. Já sám jsem si mockrát vyzkoušel, že strach a obavy, které znehybňovaly tolik lidí, je většinou přehnaný či rovnou zbytečný. Když jsem, ještě coby student, chodil na americkou ambasádu, nebyl jsem, tváří v tvář  kameře na protějším domě a esenbácké budce na chodníku, zcela klidný, ale nezaznamenal jsem jediný přímý signál, že by se o mě někdo zajímal. Také jsem byl aktivním účastníkem všech nepovolených demonstrací proti řežimu ve druhé polovině osmdesátých let - slzný plyn, obušky a vodní děla jsem si „v kotli“ poctivě „odkroutil„ – ale i v tomto případě měl režim k „řešení„ odpůrce jiného kalibru. Po 21. srpnu 1988 dokonce na obálce amerického týdeníku TIME vyšla v šestnáctimiliónovém nákladu vyříznutá fotografie asi stohlavého davu z Václavského náměstí, s mou nepominutelnou postavou uprostřed, a také klid. Podepisoval jsem petice za propuštění politických vězňů – a opět nic. Teprve v polovině února 1989, poté co jsem spoluorganizoval podpisovou kampaň za propuštění Václava Havla z vězení a na Ekonomickém ústavu se podařilo sehnat přes šedesát podpisů, což bylo nejvíce z celé akademie,  rozhodli se hoši z Bartolomějské zakročit. Přišli na ústav, vyslýchali Zieleniece, také Lubomíra Mlčocha a ještě někoho dalšího, chtěli také mě. Pamatuji si, že jsem už tehdy byl ve stádiu, kdy jsem z toho měl legraci, vzkázal jsem jim po sekretářce, že nemám čas. V kanceláři mě nenašli, dožadovali se jiného termínu a - nedočkali se. Asi za tři dny  na mě ovšem vlítli rovnou tři najednou a dali mi připomenout, kdo je v této zemi pánem. Jakási estébácká kreatura, která se představila jako major Králíček (mimochodem v Cibulkových registrech takové jméno skutečně existuje) se na mě obořila způsobem, který jsem znal jen z těch nejodpudivějších koncentráčnických filmů. Kvílel, skučel a řval na mě cosi o tom, že Václav Havel je fašista, a že já jsem taky fašista, že mě zavře, tak, abych už z lochu živý nevylez a nechá pozavírat i celou naší rodinu. Rozhodně to byla obecně poučná zkušenost, zvláště když jsem si uvědomoval jaký se píše letopočet, a jak tedy podobné zrůdy asi řádily dříve. Čest a slávu každému politickému vězni.

Jak začaly Vaše přímé kontakty s tvrdými disidenty?
  Přes Ritu Klímovou, maminku Vladimíra Mlynáře, to v linii na Lidové noviny. A přes Pavla Bratinku, s nímž mě v jakési kotelně na Palmovce seznámil Roman Češka a připojili jsme se k přípravě založení ODA. Byla to doba plná očekávání. V poklidu jsem tehdy distribuoval LN v rámci ekonomické obce (po deseti kusech pravidelně množili Miroslav Kerouš v bance a Petr Zempliner v jakémsi nesmyslném úřadu)  a pochopitelně pokračoval, spolu s jinými, v běžné práci na  kritických analýzách a v přípravě studií pro skutečnou změnu ekonomiky. V té době jsem se (zvláště přes Libora Konvičku, nyní STEM) stále častěji stýkal s disidenty,  a tak v květnu 89 jsem  se na jejich straně účastnil jako ekonomický poradce dokonce jakéhosi historicky prvního kulatého stolu, který se zcela jalovými výsledky proběhl na Žofíně.
  Když zanedlouho přišlo Několik vět, vyvolalo to ve vedení obou ústavů chaos. Mnozí správně chápali, že teprve nyní se láme chleba a že podpis znamená otevřenou vzpouru vůči režimu, která pro ně může mít velmi neblahé následky. Komárek se proto chopil iniciativy a vedení „prognosťáku„ vypracovalo jakousi vlastní výzvu, kterou jménem celého ústavu poslali stranickým orgánům. Popravdě řečeno, co do obsahu se příliš od Několika vět nelišila, svým strůjcům však umožnila v houfu čelit nebezpečí, nepřidat se přímo k disidentům a zároveň neztratit tvář. Na Ekonomickém ústavu bylo tehdejší vedení na zorganizování podobné iniciativy příliš nepraktické, nevěrohodné a zároveň zbabělé, takže se vedoucí čtyř odborů (kteří vesměs nyní zastávají špičkové posty) zmohli na nekonečně trapný  úřední výnos, který vyvěsili na nástěnce a kde spolu s jejich podpisy stálo asi toto: „Jestli by náhodou někdo ze zaměstnanců ústavu slyšel o někom, kdo se chystá podepsat Několik vět, a nebo znal někoho kdo sbírá podpisy, něchť to rychle ohlásí„. Tak jsme rovnou barák obešli znovu a řadě lidí jsme tím nejspíš způsobili spoustu traumat a starostí. Ale přestože  podpisů tentokrát bylo podstatně méně (někteří dokonce raději onemocněli) pořád to stálo za to.

S Václavem Havlem jste před Listopadem do styku nepřišel?
  To byla úplně jiná kategorie. Už tehdy kolem něj existoval svět sám pro sebe, do kterého zapojit se nejprve vyžadovalo mimořádnou, až destruktivní odvahu, a ke konci už to, myslím, ani nebylo možné, protože tento uzounký svět o to nestál. Vzpomínám, že jsme se s kolegou Konvičkou (kterého přece jen na poslední chvíli před revolucí z Prognostického ústavu vyhodili), někdy v září 89 vydali za Jiřím Křižanem. To byl a je velmi slušný a solidní člověk, který tehdy patřil ke klíčovým organizátorům Několika vět. V první chvíli myslel, že jsme jen další výprava z Bartolomějské, pak s námi vlídně pohovořil o nápadu, se kterým jsme přišli, a nakonec se s námi přátelsky rozloučil, s tím, že jemu komunisti zabili tátu a jde do toho úplně naplno. A byla to pravda.
  Abych však nezapomněl (netuším zdali za tím stál právě Křižan) někdy v říjnu 89 za mnou přišla Rita Klímová, s tím, že Václav Havel cítí potřebu začít pracovat na hospodářském programu, a že by se rád sešel s mladými ekonomy. První schůzka  asi čtyř lidí z našeho okruhu s Havlem měla proběhnout  23. listopadu 89,  pochopitelně k ní už nedošlo a dávno si myslím, že je to dobře.
  Václav Havel měl totiž už nejspíš tehdy sklon obklopovat se „mladými nadějnými“ , a nebo starými, ale profláknutými, kteří by mu byli za jeho přízeň dostatečně vděčni. Tento Havlův sklon se později projevil například také v tom, že nejpozději od roku 1991 začal  už i veřejně chválit Rudé právo – když soudružky ze zpravodajství tak dojemně v dešti čekávaly až  pan prezident o půlnoci vyleze z Vikárky a řekne něco „zásadního„, nebo tak krásně pojednaly tu či onu zahraniční návštěvu… Lidové noviny, mám-li to srovnat, byly mnohem emancipovanější. A tak přestože byly prezidentovi svým celkovým zaměřením mnohem bližší než RP, lezly mu brzy značně na nervy a neměl je rád. Potřeboval své „rudé právo“ a tuto ambici Lidovky skoro od začátku nenaplňovaly. Rudolf Zeman jako šéfredaktor odmítal tisknout celé jeho sáhodlouhé projevy a celkově dělal redakční politiku, která leckdy s momentálními hradními zájmy kolidovala. Havel se na LN evidentně díval jako na svůj majetek, nikoli jako na kulturní a demokratickou instituci. A když Lidovky  nemohl ovládat, choval se k nim stejně emocionálně jako zhrzená milenka.

V letech 1990-96 jste byl hlavním ekonomickým komentátorem LN. Co byste zpětně napsal jinak?
  Problém není v tom  co se psalo, ale co se z různých důvodů nepsalo. Tak například centrální banka. Josef Tošovský vždy býval takový jakoby bezbranný, milý pracant, který tiše a bez politických ambicí pracuje pro blaho státu. Sám neznám nikoho, kdo by alespoň na čas této iluzi nepodlehl. Ve skutečnosti guvernér hned od začátku poměrně mizerně řídil úřad, v jehož samotném sekretariátu si držel zkompromitované úředníky, přičemž už v roce 1993 měl zřetelnou představu o tom, kam se řítí, jím nově založené, banky. Podlehli jsme atmosféře „budování“, v níž není čestné kritizovat statečné odborníky, bojující s problémy. Tehdy  bylo třeba psát o těchto vznikajících katastrofách jasně a tvrdě. Také o nepodařené novelizaci zákona o ČNB, která této instituci místo nezávislosti poskytuje pohodlí nedotknutelnosti a definitivně ji zatahuje do politiky jako rivala (jakékoli) vlády.   Asi by poté nedošlo k tak absurdnímu pokusu umýt si ruce a všechny problémy s neuvěřitelným pokrytectvím a bohorovností hodit na vládu a speciálně na Klause jako obětního beránka. Na druhé straně, Tošovského úřad zvládl rozdělení měny a sám guvernér byl v té přehnaně pozitivní atmosféře vůči naší zemi zvolen světovým guvernérem roku. Psal jsem ovšem v té době například o nebezpečích investování prostřednictvím investičních fondů, o nebezpečích vyplývajících z působení fondů jako takových, o Vratislavu Čekanovi a jemu podobných a nebylo to stejně k ničemu. Zkrátka určitá doba je schopna slyšet pouze některé tóny a to platilo před sedmi lety, stejně jako teď, byť ony slyšitelné tóny se liší.  Kdybych třeba v roce 1990 napsal, co všechno jsem zažil na Havlově cestě do českého Slezska, mohlo to snad znamenat veřejný otřes a určitou sebereflexi těch, kteří si rychle zvykli zneužívat moc. Ale takový článek by tehdy buď vůbec nevyšel, a nebo by byl považován „mezi námi slušnými demokraty„ za svatokrádežný. Společnost byla v jistých směrech naivní a hluchá.

Jaká vidíte největší chyby polistopadové politiky?
  Za prvé jsme legislativním nastavením (zákonodárstvím) způsobili to, že mezi sebou  bojují instituce téhož státu – zejména prezident a vláda a centrální banka a vláda. Je blahodárné, když spolu bojují politické strany, když však spolu soupeří politická moc, která by měla působit programově vedle sebe a nikoli proti sobě, je to tragédie, jejíž důsledky se nyní projevují už i ve ztrátě prestiže v zahraničí.   Za druhé,  jsme se nechali mezinárodními ekonomickými strukturami dotlačit k přílišné liberalizaci finančního a kapitálového trhu (1995), která byla výhodná pouze pro tyto struktury a shodou okolností zároveň i pro domácí tuneláře. Tato skutečnost znamenala únik kapitálu ze země v řádu stovek miliard korun a zejména znehodnotila potenciální přínos urychlené akumulace kapitálu pro úspěšnou privatizaci a růst bohatství země. Za třetí,  české tajné služby jsou organizovány a řízeny s takovou mírou pitomosti, že - zřejmě jako jediné na světě - pracují proti vlastnímu hospodářství. BIS je ojedinělá struktura, která si nejspíš skutečně myslí, že tato země nemá své vlastní zájmy. A za čtvrté, k moci se zbytečně opět dostala nemravná, příživnická a  anticivilizační socialistická idea, jejíž momentální „pokrokovou„ nositelkou není KSČ, ale sociální demokracie. Vláda sociální demokracie je tragickou epizodou,  o kterou se zasloužil jednak svou nechutí k rychlejšímu dotažení transformace sám Václav Klaus, a jednak pár horlivců kolem Václava Havla, kteří si mysleli, že cesta ještě výš je volná, či, že je ta správná chvíle pro vyřízení si svých skutečných (či domnělých) účtů právě s Klausem. Na šestého ledna 1998 se chystala tzv Tříkrálová programová koaliční konference a domnívám se, že nebýt nešťastného a zbytečného Sarajeva, byla tato země v lecčems podstatně dále. Právě tam měl být totiž dohodnut přesný obsah a časování kroků navržených už předtím v takzvaných balíčcích. Místo toho došlo k destrukci státní správy na všech úrovních příchodem vlny zcela nekompetentních amatérů (výjimky potvrzují pravidlo). Považuji za skutečně tragickou kombinaci, že tuto zemi vedou unavení geronti a zároveň bývalí komunisté. Za 18 měsíců, po které jsou zodpovědni za tuto zemi, došlo ke značnému poklesu ekonomiky, na úroveň, která je zřetelně pod hladinou jak roku 1998, tak i 1997. Že za to nenesou přímou odpovědnost je obrovský nesmysl: Když si kupříkladu uvědomíme kolik práce se v této zemi každým rokem udělalo v prvních čtyřech porevolučních letech a srovnáme to s tou neuvěřitelnou hromádkou bezradnosti, nicnedělání a bezkoncepčnosti z poslední doby, zůstává rozum stát. Privatizace – takřka nic, deregulace – skoro nic,  změny rozpočtového a sociálního zákonodárství – takřka nulové, pokrok v revitalizaci velkých firem – žádný,  image země v zahraničí – vytrvale klesá, akce čisté ruce – ve fázi klinické smrti. Jediné co této socialistické vládě stoupá, je nezaměstnanost – což ovšem není jen paradoxní, ale z předcházejícího přímo vyplývající. Od nějaké strany zelených by se také nadalo čekat nic jiného než, spolu s celkovým zhoršením, i zhoršení životního prostředí.

Skutečně nevidíte rozdíl mezi KSČ a ČSSD?
  Žádný markantní. Šestnáct z osmnácti nynějších socialistických  ministrů bylo dříve i komunisty. Uvědomme si, že obě tyto frakce mají stejné ideologické podhoubí, přetahují se z velké části o stejné voliče a, koneckonců, za dosavadních 126 let své existence prožily pouhých 37 let odděleně. Když se divíme, proč takový Stiess byl vůbec jmenován do své funkce, musíme si uvědomit, že všechny jeho životní peripetie jsou v očích nynějších socialistů vlastně vyznamenáním. Holt taková přece byla doba…

Už čtyři roky pracujete mimo média. Co říkáte jejich dnešní kvalitě?
  V českých médiích, od novin po televizi, pracuje možná 90 procent nových lidí. To zní docela povzbudivě, do té chvíle, než zjistíme, že jde o nikým neřízené děti. A tak je to pořád o tomtéž: zbytečné štvanice, kampaně, na druhou stranu často neschopnost postihnout podstatu událostí, pohodlnost, informační vágnost a prázdnota. Novináři, a s nimi společnost, jakoby procházeli jakýmsi kolektivním hloupnutím. Musím říci, že dnes už skoro není možné se v denním tisku dozvědět něco nového - v jakémkoli směru lidské činnosti. V tomto smyslu snad pouze Lidové noviny (zvláště sobotní) zachraňují situaci – a více se podobají dobrému tisku na Západě. Jinak stále stejná povrchnost a nekompetence. Nechápu, proč se v tom řemesle u nás pořád objevuje tolik lidí, věčně se pachtících za duchem doby, místo toho, aby se snažili být osobností ve své vymezené odbornosti. V každé éře je naštěstí přece jen pár těch, kteří tomu dokážou vzdorovat, a to jak ve společnosti, tak přímo v médiích (za všechny bych jmenoval alespoň Jefima Fištejna nebo Karla Pacnera).
Problémem asi bude, že média v České republice, až na výjimky, nyní fakticky řídí lidé, kteří jsou oportunisty. Nejspíš právě tento člověčí genotyp dává –  jak politickým stranám, tak zahraničním majitelům - důležitý pocit, že si uchovají nad mediálním produktem dostatečnou kontrolu (?). Je to dost neuvěřitelné, ale někteří tito lidé už stihli kdysi „bojovat„ za Kremelský socialismus, za Jakešův perestrojkový socialismus, podporovali Havla, pak Klause a nyní (stejně trapným způsobem jako kdysi Brežněva), podporují bombardování Jugoslávie a byrokratické zpupné avantýry, ve které se občas zvrhává rozhodování Evropské unie. Jsem přesvědčen, že nevědí proč to podporují, cítí jen, že je to určitě pokrokové. Podporují vždy to, co se zrovna jeví jako bezprostředně moderní. Český novinář vždy ví, co je zrovna pokrok, ale nikdy neví proč.Přes všechny ty technologické změny jsou proto česká média, a speciálně tištěná média, snad nejméně konkurenceschopným odvětvím českého hospodářství. Co tento sektor chrání, je jazyková bariéra. Kdyby se noviny prodávaly jako auta,  sýry, a nebo zubní kartáčky, dávno by se zde prodávaly jen supplementy Der Spiegel a Suddeutsche Zeitung v původním jazyce.

Proč se nepodařilo začátkem devadesátých let postavit „konkurenceschopné„ Lidové noviny?
  To je na další, stejně dlouhý rozhovor...Historickou šanci „Lidovek“ tehdy zničili konkrétní lidé z masa a kostí. V letech 1990-91 měly LN skutečně enormní politický a celkově normotvorný vliv, zároveň však v sobě nesly silné destruktivní tendence. A ty se naplno projevily zároveň s tím jak tento vliv nevyhnutelně slábl. Lidovým novinám brzy scházela vnitřní loajalita,  schopnost dohodnout se na jasné koncepci, pochopení, že už žádné noviny nebudou mít apriorní pravdu, definitivní moc a sílu.  LN zároveň chtěly být, pomohu-li si přirovnáním, Národním divadlem českého tisku - což ovšem u komerčně fungujícího média není možné. Tyto relikty může definitivně vyléčit pouze čas, bude-li však kdo mít ještě trpělivost.   

Bohumil Pečinka

Curriculum vitae:
Karel Kříž, narozen 27.4. 1961 ve Vítkově, okr. Opava. Absolvent VŠE v Praze (1984). V letech  1985-90 působil na Ekonomickém ústavu ČSAV, od roku 1990 pak jako šéf ekonomické rubriky a od roku 1993 jako zástupce šéfredaktora Lidových novin. V letech 1996-98 byl poradcem předsedy Fondu národního majetku a nyní je spolumajitelem ekonomické a právní poradenské kanceláře Value Added.



"Nezkrácená verze článku známého ekonoma a publicisty Karla Kříže. 
Ve zkrácené verzi vyšel v LN dne 17.1.2000 ."

Havlovo prezidentství: přání a skutečnost

            Leckterý čtenář Jiřího Pehe má nejspíš dávno pocit, že tento muž fyzicky neexistuje. Daleko důvěryhodnější jeví se totiž domněnka, že jde o pouhý prezidentův pseudonym.Také poslední Peheho text (Bude odkaz Havlových kritiků nicotný?, LN 8.1.) je napsaný do té míry „mazaně“, že si za ním jen opravdu těžko lze představit člověka s alespoň zbytkem kritického odstupu.
            Jiří Pehe ovšem fyzicky skutečně existuje. Článek jím podepsaný dal by se  shrnout asi takto: „Václav Havel je nejvýznamnějším politikem postkomunistického světa. Češi sice nejsou sto dostatečně ocenit jeho kvality, ale mají ho rádi. Za všechno, co se jim nelíbí, Václav Havel nemůže. Kdyby jej však nebylo, naše země by se nedostala ani do NATO. Prezidentem slepený Tošovského kabinet byl dosud nejlepší ze všech, což voliči nepochopili. Čeští politici a novináři jsou provinciální nuly, kterým vadí Havlova intelektuální světovost“.
            Dosti Peheho. Připusťme,že prezidentská tradice u nás vůbec nemá špatné základy. Její kořeny tkví hluboko ve starém Rakousku a možná ještě dále. Hlava státu   je zde vnímána jako symbol státnosti a suverenity, jako osobnost, která národ spojuje a sjednocuje, dává mu pocit sounáležitosti a vzájemné úcty. Ať se děje, co se děje, autorita prezidentská (panovnická) si udržuje odstup a nadhled, je autoritou morální, nepokryteckou a povzbuzující, která, „přes úklady různých rádců a velmožů“,  zůstává svatá, protože – podle mínění lidu – o všech možných nepravostech prostě neví, natož aby je činila.
          Václav Havel z této „panovnické“ tradice - nejen poslední dobou - stále více vybočuje.   Za prvé: Dodnes se vnitřně nerozhodl, zda chce být politikem nebo „panovníkem“. Pokouší se o obojí a z obojího by si zároveň nejraději vybral pouze to příjemnější.  Rád a často vstupuje do politického dění (zejména ze zákulisí), zároveň si však chce uchovat panovnické výsady – včetně té, že nemusí organizovat politickou stranu a potvrzovat svůj mandát ve všeobecných volbách. Obrazně řečeno, svým politickým stylem připomíná fotbalového sudího, který má jasno, kdo „pro dobro věci“ má prohrát. A tak snaživě píská penalty,  horlivě vylučuje a  kdykoli se k němu připlete míč, rovnou i vypálí.
          Není divu, že právě nyní žijeme uprostřed patové politické situace, která vznikla (a je udržována) s notným přispěním právě pana prezidenta. Už nějaký čas je bezradný a neví jak rozlité mléko do lahve vrátit. Je kmotrem a garantem politického patu zároveň. Ba co víc, mezi své spoluobčany šíří - nejspíš jako jediná hlava státu v historii - blbou náladu. Voličům vnucuje nezvolené politiky a proti těm zvoleným navrhuje dokonce povstání! Suma sumárum: Václav Havel nese jako prezident zásadní zodpovědnost za současnou nedobrou vnitropolitickou situaci.             Za druhé: I ti prezidentovi fanoušci, kteří – na rozdíl od zainteresovaného Peheho -  alespoň některé jeho vnitropolitické lapsy připouštějí, rezolutně trvají na jeho zásadním přínosu pro naši politiku zahraniční. Vycházejí přitom z obecných pochvalných tirád a fabrikovaných floskulí, jejichž produkcí živí se někteří západní levičáci. Jde ale právě o to, co přesně zahraniční politikou máme na mysli. Spíše než permanentní účast na rozličných mezinárodních politických estrádách, kde se zdvořile „řeší“ zásadní otázky „bytí a jsoucna“, je - dle mého - důležitá „práce drobná“, která otevírá  dveře našemu průmyslu a obchodu a občanům přináší práci a užitek. Tedy práce drobná, které se na svých cestách světem věnují takoví „přízemní“ politici jako Tony Blair, Gerhardt Schroder, Bill Clinton, a nebo Jacques Chirac. Od těchto politiků také nikdy neuslyšíme, aby za hranicemi svých zemí rozebírali zjevné (natož domnělé) nedostatky domácí politiky, ekonomiky a vlastního národa.
          A dále: Nechť Pehe v jednom ze svých příštích článků intelektuálně promyslí, čím vším Václav Havel přispěl k rozpadu státu, jehož byl prezidentem. Co udělal pro to, aby se naše země zúčastnila památných jednání 4+2 předcházejících sjednocení Německa, které diplomacie polská pro své legitimní cíle plně využila. Co udělal pro to, aby česko-německá smlouva nevyčleňovala ekonomické nároky, jež mohou být potenciálním ohrožením stability ve střední Evropě? Co jiného je důležitější než právě toto?
            A konečně za třetí: Pokud morální apely pronáší ten, kdo podle nich také sám žije, dává to smysl. Kdo činí opak, je pouhý morální kýčař. Abychom zůstali u čerstvého (novoroční projev), ptejme se rovnou: nespotřebovává právě Václav Havel více neobnovitelných zdrojů než leckteré africké město dohromady? Byl kdy vůbec alespoň konzumentem normálním, natož pak skromným? O čem vlastně to káže?
           Václav Havel vždy v praxi přesvědčoval, že je jedním z nejnadanějších Machiavelliho žáků, že ví, jak moc získat a jak si ji udržet. Bohužel, jakoby ztratil ostražitost, soudnost i zábrany, jakoby se rozhodl prezidentství si už pouze užívat.
           Český prezident je však nejdůležitější (a nejdražší) úředník ve státě. V této funkci je proto, aby své zemi pomáhal. Má k dispozici mimořádné zdroje a stovky lidí, reprezentační budovy a speciální možnosti vstupu do médií. Funkci nedělá pro sebe, ze záliby a není na Hradě z boží milosti.
            Náš „morální gigant Evropy“, jak jej nazvaly jedny evropské noviny, by se zkrátka měl rychle rozpomenout, kde, kým – a k čemu že vlastně – byl prezidentem ustaven. Když už na nic více, alespoň na tyto skutečnosti by mněl ve funkci myslet každou vteřinu.   

Karel Kříž



Důvody ke komentáři


Máme za sebou rok vlády ČSSD, skončila válka v Jugoslávii, připravujeme doplňující volby do Senátu, preference komunistů rostou. To jsou      důvody ke komentáři.
ČSSD vládne špatně a to proto, že ve svém volebním programu, na který nachytala řadu nespokojených primitivů, slibovala věci, které žádná    vláda za současné situace nemůže splnit. Avšak uskutečnit zásadní změny, které by naznačily cestu ne snad k prosperitě, ale alespoň k  normálnímu fungování našich hospodářských a společenských mechanizmů, díky proklamovanému levičáctví, také nelze. A tak se vláda ČSSD pohybuje jen ve velmi úzkém prostoru kolem nevýrazného středu, poněvadž všechny jiné dveře si zavřela již před tím než začala vládnout. Proto také ztrácí popularitu. Nespokojenci, kteří se nechali nachytat na řeči o spálené zemi, teď podporují komunisty, poněvadž ti ve vládě nejsou a tak nemohou pokračovat ve slibování "holubů lítajících do hubů". ČSSD ztrácí i voliče z druhé strany spektra, a to ty, kteří sice věřili v určité akcentování sociálních principů, ale kteří očekávali od vlády jasná rozhodnutí. Tato vláda je však pověstná tím, že není schopna nic jasně rozhodnout. Všechny přehledné a jednoznačné návrhy a principy dlouho obrušuje a zamlžuje až neznamenají téměř nic. Statická zpráva kterou po roce fungování jednotlivá ministerstva předložila má napovědět Zemanovi, koho vyměnit. Předseda vlády ovšem nechce vyměnit nikoho. Je to tak nejpohodlnější. Proto hledá jak svést důvody takového činu na někoho nebo něco jiného. Ovšem z odpovědnosti se asi těžko vykroutí. Zeman je totiž premiérem, který skoro nic nedělá. Vzpomenu-li na až hektické aktivity Václava Klause, připadá mi současný premiér jako rentiér. Nenapsal jediný text, vyhýbá se diskuzím a stále se chová jako by byl v opozici, tzn. odmítá převzít odpovědnost za současný stav a neustále poukazuje na minulost, na neserióznost novinářů, na nepřízeň počasí. Už několikrát jsem přirovnal toto jednání k totalitním praktikám komunistů, kteří vždycky hledali nepřítele na kterého by mohli svést svou neschopnost a své zločiny a pořád mě tento příměr připadá aktuální.
    Válka v Kosovu byla u nás velmi diskutována a víc než válka sama byly přetřásány postoje jednotlivých politiků. Nepatřím k lidem, kteří nejsou schopni či ochotni dát najevo jasné stanovisko, spíš naopak, jsem velmi často kritizován za to, že dávám své názory příliš jednoznačně najevo. K jugoslávskému konfliktu  však nedovedu zaujmout jasný postoj. Situace je tak komplikovaná, že prohlásit toto ano a toto ne, zkrátka neumím. Jsem proti všem totalitním režimům a považuji Miloševiče za zločince, který zneužil politických a nacionalistických nálad k vlastnímu obohacení, k získání osobní moci. Souhlasím i s tím, že takovýto člověk má být z čela společnosti odstraněn. Na druhé straně se mi role NATO, potažmo USA, jako světového četníka nezamlouvá. Asi proto, že nejsem příliš nakloněn četnictví jako takovému. Možná i souhlasím s bombardováním Kosova, poněvadž asi opravdu chtělo zabránit etnickým čistkám, ale na druhé straně tyto čistky eskalovaly a o život přišla spousta neviných lidí. Vím, že mě můžete opáčit otázkou, zda znám jiný způsob jak řešit tuto složitou situaci. Neznám a ani nemohu znát, poněvadž do toho nevidím. Proto se také nedopouštím černobílích a unáhlených soudů. Zkrátka nevím, nevím, nevím. Jsem jen štasten, že alespoň pro tentokrát, bombardování skončilo. Nedovoluji si však ani představit, co bude dál.
    Náš prezident, partyzán Václav Havel, odjel na černo do Kosova. Myslím si, že se zbytečně vystavuje možnosti nákazy, která by mohla mít pro jeho zdraví vážné důsledky a tím oslabuje především stabilitu naší republiky. Havlova hra na spasitele světa trvá dlouho a je čím dál tím viditelnější. Z mnoha (i osobních) zkušeností mi vyplívá, že Václavu Havlovi jde především o naplnění jeho ctižádostivých tužeb. Skutečná řešení problémů často přijdou zkrátka.
    Zemřel Václav Benda a je mi to nesmírně líto. ODS už takového člověka dlouho nezíská. Byl totiž, i jako člen strany, nezávislý. A tuto svoji nezávislost dával jasně najevo. Jeho statečnost a potřebnost (pro tuto společnost) jsme ještě zdaleka nedocenili. Právě začíná volební kampaň do doplňovacích voleb na jím uprázdněné místo. Jde o důležitý mandát, poněvadž jeho ztrátou by opoziční koalice přišla o většinu v Senátu. Asi proto sází ODS na "jistotu" a jako kandidáta si zvolila vitězku ankety o nejsympatičtější ženu roku vypsanou LN. Nejsem si jist, že je to dobrá volba. V takovýchto pokleslých anketách většinou dávají svůj hlas jiní lidé než obyvatelé středu Prahy, kde volby probíhají. Možná by stálo za to nominovat zlatého slavíka nebo fotbalistu roku. Zajímalo by mně, jak se ODS, jenž se deklaruje jako pravicová strana, vyrovná se svazáckou minulostí Jiřiny Jiráskové. Asi bychom měli zapomenout na hříchy minulosti, ale na druhé straně, právě v oblasti kultury si komunisté za totality velmi přísně vybírali a nebyli ochotni "zadarmo" tolerovat nic. Každý, kdo byl připuštěn "k lizu" musel za to nějak zaplatit, i když třeba jen mlčením. Dívám-li se zpět na svůj život, říkám si, že při mém nepochybném uměleckém talentu bych klidně mohl, při jemné kolaboraci s režimem, získat velká ocenění, stát se národním umělcem, postavit či koupit krásnou vilu a mít tučné konto v bance, které by mi ještě tučnělo. Ovšem některé prahy nelze překročit, alespoň někteří z nás, nemohou. A nemohli.

Prof. Milan Knížák



Matiční ulička

  Je to prkotina. Zástupci České pravice se na místě mohli osobně přesvědčit, že skutečný význam uličky zdaleka nedosahuje jejího věhlasu. Takto vznikají v politice symboly, v tomto případě symbol omezenosti státní správy. Protihluková bariéra v uličce, která je necelých 80m dlouhá , má oddělit svět hlučných neplatičů od obyvatel asi dvou nebo tří patrových domků, kteří platí daně a musí ráno vstávat do práce. V tomto případě se nejedná o segregační, ale o účelové zařízení. Matiční ulička se nachází na polozdevastovaném a poloopuštěném předměstí města Ústí nad Labem. Výstavba pořádkového účelového zařízení je plně v kompetenci místního úřadu. Pokud se jí zabývá vláda a parlament je to další důkaz, že je cosi shnilého ve státě dánském. Pokud Matiční ulička může ohrozit náš vstup do EU, jak občas varují sdělovací prostředky, pak bychom se nepochybně měli všichni nad sebou vážně zamyslet. Petr Uhl je zmocněncem vlády pro romskou otázku. Možná by měl vypsat referendum, postavit-li, či nepostavit-li zeď. Bylo by to první referendum v dějinách České republiky. Určitě by se zapsalo do dějin. Vláda osočovaná z nečinnosti, by měla další důkaz o své činnosti. Na rohu Matiční uličky je hospoda. V ní společně hrají kulečník a pijí pivo daňoví poplatníci i neplatiči. Místní úřad hodlá postavit protihlukovou zeď. Jestli ji postaví, tak možná nebudeme v EU, ale hospůdka v Matiční bude fungovat dále. Petr Uhl má úřad. Petr Uhl potřebuje Matiční uličku, Matiční ulička nepotřebuje Petra Uhla.

Ing. Milan Němeček



Stesky a nářky M.C.Putny

    Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že lidé, zdatní ve svém oboru, zvyklí v něm přesně a logicky uvažovat, jakmile se rozhodnou hovořit o stavu společnosti, ztratí veškeré zábrany a jejich, jindy důležitý pohled se rázem mění v bezcenné tlachání. Takových textů v poslední době přibývá. A přibývá i autorů ochotných o této zemi tímto způsobem psát - přestože by na své parketě něco podobného sami označili za absolutní shnilotinu. Typickým článkem tohoto typu zdá se mi sobotní Putnovo mudrování - “Jak léta ubíhají, zrazujeme a rouháme se” (LN, 10. 7. 1999). Putna má evidentně pocit, že je v této zemi skoro všechno špatně, přičemž hlavní příčinou má být to, že “kdo vyrůstal v ponížení a nepravdě, už nikdy nedokáže myslet a jednat zcela svobodně”. Celá bída je v tom, že takové tvrzení nelze potvrdit ani vyvrátit, nelze jej kvantifikovat, dokonce vůbec smysluplně pochopit. A tak Putna, místo nějakého elementárního zkoumání a důkazů, vrší domněnku za domněnkou, pocit za pocitem, a to vše zručně balí do biblického podobenství, aby nad českou společností zlámal hůl, neboť “zrazujeme a zrazujeme”, a čekal, až se “vystřídají dvě generace” a přijde “země zaslíbená”, plná “mléka a strdí”.
        Velmi výstižně takové uvažování v posledním čísle Reflexu charakterizoval Ježim Fištejn: “Vlivná část pražské politické smetánky je už delší dobu hrubě nespokojena s průběhem novodobé české státnosti. Zklamali její důvěru především sám český člověk: Volí špatné strany, nedbá dobře míněných doporučení, je zatížen maloměšťáckou dědičností, je xenofobní a úskočný, je zkrátka jiný, než byl vybájen během intelektuálních disputací u kavárenského stolku. Neskrývaná zhnusenost tímto pronárodem nízké jakosti se stala povinnou součástí každé zprávy podávané světu pražskou politickou kavárnou.
        V čem, že má zrada nehodných Čechů podle Putny spočívat? Vypočítává sedm velkých zločinů. Aby se, ale vyhnul jakékoliv argumentaci, pouze klade sugestivní otázku: “Jak velká část národa” páchat tu či onu nepravost.
        Tedy: za prvé, komunistická strana dostává v polistopadových volbách pravidelně kolem 14 % hlasů. Je to ve skutečností stále menší a menší podpora, neboť disciplinovaní voliči KSČM jsou méně rozřeďováni klesající volební účastí. Jinými slovy: Tvrdé voličské jádro KSČM se výrazně zmenšuje. Rozhodně platí, že v roce 1990, v době “blažených měsíců, byla v tomto směru situace obtížnější než dnes. Tedy žádné zhoršování. Připomeňme dále, že komunisté dostávali zhruba tolik hlasů i za první republiky, že extremistické strany v řadě zemí Evropy dostávají více procent hlasů než u nás, Francií počínaje a Rakouskem konče, o jižní Evropě ani nemluvě. O čem to tedy Putna blouzní? Jistě by bylo lepší, kdyby se komunisté zase scházeli “Pod Kaštanem”, a kdyby se tam všichni vešli. Možná, že kdyby se Václav Havel dne 29. 12. 1989 nenechal zvolit komunistickými potentáty jednomyslně prezidentem a riskoval by obtíže přímé volby, byli bychom i ve věci delegitimizace komunismu dále.
        Za druhé, nemohu si pomoci, ale mrské rouhání “ za minulého režimu bylo lít” na mě čiší právě+ z Putnova textu a nikoli z reality české společnosti. Nikdy přece nebyl problém zvolit si Štěpána a pochodovat v zad k zářným včerejškům.. Něco takového však v této zemi svým hlasem schvaluje pouhý zlomek procenta voličů. To je tvrdé faktum, jaké nepodložené chiméry kolem toho chce Putna vystavět?
        Za třetí, Putna označuje opoziční smlouvu jako “podvod století”, která “umožňuje dvěma stranickým sekretariátům rozparcelovat si stát podle libosti a zvolit příště prezidentem třeba starou bábu Blažkovou”. Domnívám se, že kdyby - mj. - prezidentovi muži na schůzce se spřátelenými novináři týden před loňskými volbami nenastínili vizi ODS jako strany sládkovského typu, kterou je třeba za každou cenu vytlačit na okraj politiky, a kdyby se nepokoušeli stůj co stůj postavit středolevý kabinet bez Klause i bez Zemana, zato z lidí, jejichž mandát by nebyl větší než Gottwaldova zeťe gen. Čepičky, mohli bychom se, chvála bohu, bez opoziční smlouvy obejít. A dále: Mohu Putnu ubezpečit, že polopolitická vláda loni neparcelovala tento stát o nic méně, jenže k tomu navíc jaksi neměla žádný mandát. A je v tomto směru u nás situace horší než za první republiky nebo třeba v sousedním Rakousku? A nakonec: Kdo navrhuje za prezidenta “starou bábu Blažkovou”?
        Za čtvrté, Putna zřejmě předpokládal, že “nevkusný arciplakát” V. Klause strhne rozhněvaný lid útokem ne nepodobným pádu Bastily. Mně by spíše na V. Klausovi vadilo, jestliže by se kupř. scházel se ženskou ve chvíli, kdy by jeho manželka byla na smrt nemocná.
        Za páté: V. Havel není Mojžíš, “jedna z nemnoha záruk naší cesty na západ”, ale prezident republiky, který je občany pověřen hájit zájmy této země. Kdyby občané žádali pochodovat na východ, dávno by prezident Havel soukromou osobou.
        Za šesté: Termíny “zlé imperialistické NATO a “hodní slovanští bratři” v souvislosti s válkou v Jugoslávii v této zemi zřejmě jako první použil právě Putna a nikdo jiný. Tímto způsobem interpretovat zcela legitimní kritiku politické strategie a vojenského zásahu NATO na Balkáně je nehoráznost, kterou převyšuje již pouze pózování před kamerami na kosovských rozvalinách v místech, kde 24. Března s největší pravděpodobností ještě stávaly domy.
        Za sedmé, Putna zřejmě považuje za nenapravitelné xenofoby. Jenže u nás Romové - přes všechny problémy - vcelku poklidně žijí, kde chtějí a vymýšlejí obezličky pro vcelku průhledněš rasistickou snahu Romům ve svobodném stěhování, které provozují už stovky let bránit.
        Putna sám o sobě ovšem vůbec nepochybuje, neboť věří v “naše potomky”, kterým naší (tedy nepochybně jeho) výchovou “předáme spíš touhy našich srdcí než křivky našich zad”. Jen, aby z těch tužeb nevzešli noví absolventi pařížské Sorbony - Polpot, Ieng Sari, Son San a další, dodávám.

Karel Kříž



Impuls 99 možná vynikne i politická strana

    Vzniklo nové hnutí a rázem jsou k němu upřeny zraky všech lidí, některých s nadějí, většiny s rozpaky. Hnutí bylo dobře načasováno, na  dobu okurkové sezóny, kdy politici jsou na dovolené. Již má sekretariát, velké plány, tajemné sponzory a širokou mediální publicitu. Obecná výzva Impulsu oslovuje široké vrstvy voličstva bez ohledu na politické vyznání, teoreticky by mohlo získat několik milionů signatářů, což se asi nestane.

    Hnutí vydalo prohlášení, zkritizovalo politické strany, připojilo se k evropské integraci a je za lepší úroveň vzdělávání. Super. Jsou za ním lidé vzdělaní, mediálně a politicky dlouhá léta známí a činní. Takových pokusů bylo již celá řada, například vystoupení DEU, nebo Unie svobody. Vždy u toho byl humbuk a peníze, pak se však ukázalo, že skutečné cíle jsou podstatně skromnější. Impuls99 však na rozdíl od předešlých vystoupení zavrhuje politické strany ve prospěch občanské společnosti. Tím navazuje na dávné myšlenky pana presidenta o nepolitické politice. To je špatně. Politika se bez politických stran dělat nedá. Takové jsou zkušenosti všech vyspělých zemí. Jestliže nejsou politické strany dost dobré, pak mají občané právo je změnit nebo založit nové.

    V Čechách nepochybně dozrála doba k vstupu nového politického subjektu na politickou scénu. Stávající politické strany jsou nyní šach-mat. Avšak musí to být skutečně nové subjekty, nikoliv političtí staříci v nových převlečnících. Neúspěšnost takových akcí jasně prokázal vznik Unie svobody.

    Zřejmě se většina našich spoluobčanů shodne na tom, že země není v dobrém stavu ani není dobře vedená. Lidé v parlamentu i ve vládě jsou dobře placení, dobře oblečení, většinou i dobře vypadají a umí dobře mluvit. Přesto to nějak nefunguje.Již deset let jsou v čele stejní lidé a nezdá se že by hodlali svoji posici opustit. Po roce 1989 se vytvořila mocenská elita a zdá se, že většina lidí ať ve vládě či oposici se zná již od školních lavic. Čili atributem naší mocenské elity je její uzavřenost. Stávající politické strany se nepresentují jako výtah mladých schopných, neznámých lidí do vrcholové politiky, ale spíše jako hradba zajišťující stálému kádru jeho posice. To je špatně. Nejsme vyspělou zemí, jsme rozvojovou zemí a potřebujeme do politiky nové lidi a nové myšlenky jako sůl. Ve skutečnosti se děje pravý opak. Politika se uzavírá. Díky oposiční smlouvě nemáme už ani oposici. V podstatě už sám název “ oposiční smlouva” je blbost, podtitul by mohl být smlouva o vládnutí.

    Otázkou je, zdali Impuls 99 udělá to co slibuje- to jest otevření politiky. Spíše nikoliv. Hlava je hotová a nyní jde asi o počet signatářů a případně voličů. Podle vystoupení ve sdělovacích prostředcích půjde především o diskuse k evropské integraci. Obávám se, že to je zatraceně málo. Daleko důležitější jsou jiné otázky. Jak z této země vybudovat právní stát? Jak odpolitizovat státní správu? Jak vytáhnout do vysoké politiky schopné lidi? A zdaleka nejde jen o diskuse, ale o práci, o konkrétní činy. Tvrdí li naši politici, že žijeme v právním státě není to pravda a je to nebezpečná iluse. Právní stát neznamená mít zákony, ale znamená vynutitelnost těchto zákonů nestranným soudem na základě zákona. Právní stát znamená nadřazenost občana nad státem, nadřazenost práva nad státem. Víme, že u nás to v praxi nefunguje. Čili znovu opakuji a myslím, že je to hodně lidem jasné- prvotní je diskuse o tom, jak z České republiky vybudovat právní stát. Žijeme, doufám, v demokratickém státě, ale demokracie je slabá. Máme demokraticky zvolené zástupce, ale když je volíme máme si z čeho vybrat? Volby jsou jednou za čtyři roky, jsou o velkých penězích, o barnumské reklamně a o přístupu do sdělovacích prostředků. Opravdu mají všechny strany rovný přístup do sdělovacích prostředků v době voleb? Je jasné, že nemají. Jak tedy funguje demokracie? Politici se prodávají jako prací prášky. Mají bombastickou reklamu a hezký obal. Ale moc dobře neperou. Někdy jsou jenom pro zlost.A na reklamace se čtyři roky nebere zřetel. Pak znovu bombastická reklama, znovu sliby a volby. Politici jsou na tom však lépe než prací prášky. Politici nemusejí své volební sliby plnit. Prací prášky musí fungovat tak, jak výrobce slíbil, nebo dostane pokutu za klamavou reklamu. Kdyby politici museli platit za klamavé sliby- to by bylo peněz ve státní kase.

    Nyní máme Impuls99.Trochu vzbuzuje reminiscence na výzvy z dob totality. Dva tisíce slov, Charta77. To byly impulsy, jejichž symbolika byla zřejmá. Signatáři projevovali občanskou statečnost, vyjadřovali, že souhlas s totalitou není všeobecný. Pod současným Impulsem99 je řada podpisů bývalých signatářů, Ludvík Vaculík, například, autor Dvou tisíců slov. Ale jsou tam i podpisy lidí z druhé strany tehdejší barikády. To by samo o sobě nemuselo vadit. Nejde o to kdo co byl, ale kde je nyní, co umí a co je ochoten dělat. Dnes nejde o slova, ale o činy. Nejde o to, vyjádřit mínění, že politika je špatná. Jde o to, co udělat, aby byla lepší.

    Nechtějme dělat všechno rychle. Chtějme to dělat pořádně. Rychlostí se v minulých letech spousta věcí zvorala. Unie svobody vystoupila proti ODS, hned byla ve všech sdělovacích prostředcích, druhý den měla deset procent preferencí a křesla ve vládě. No a co z toho? Nic, jen plácnutí do vody.

Naši českou Ústavu jsme ušili horkou jehlou za tři měsíce. Do dneška nefunguje. Pro srovnání Americká ústava se připravovala dvacet let a je skvělá. Máme Listinu lidských práva  a svobod součástí ústavního pořádku. Měl by se udělat průzkum kolik lidí zná obsah této Listiny. Hloupých průzkumů se udělala spousta. Čím méně lidí zná svá práva, tím lépe se jim vládne. Ale znalost práv patří ke vzdělání a bez kvalifikovaných a vzdělaných lidí nedá vybudovat fungující ekonomika. Nikdy jsem nepochopil, proč se president Havel po svém prvním zvolení nevěnoval všemi silami výuce široké veřejnosti k právům a povinnostem občana demokratického a právního státu? Proč věnuje tolik úsilí své presentaci v cizině. Lidé říkají, že Havel nás v cizině dobře reprezentuje. Nesmysl. Lidé v cizině si Havla váží a o Češích si myslí, že jsou to křupani a drobní zlodějíčkové. Tak jakápak representace. Jediná representace je být právní stát s vyspělou ekonomikou. Representovat v cizině se musíme všichni sami.

    Také kupónová privatizace vsadila na rychlost. Dnes už se konečně může říkat, že stála za houby. Bylo to od počátku zřejmé. Prostě rychlost není vše. Je třeba dělat věci pořádně.

    Máme tady Impuls. Jestli bude usilovat jenom o moc nebude k  ničenu. Strana Česká pravice je přesvědčena, že někteří lidé soustředění kolem Impulsu99 jsou schopni pro tuto zemi vykonat hodně. Upřímně si přejme, aby se jim to podařilo. Znovu však říkáme. Bez politické strany nelze dělat velkou politiku.

Ing. Milan Němeček


Vytvořil Marek Hrodek. Rozlišení 1024x 768 pro prohlížeče 4.0 a vyšší.

        zpět