Být literární postavou je zajímavé a poučné
AP- 10

          Musím se přiznat, že stát se literární románovou postavou je docela zvláštní zážitek. Otázka znějící ve smyslu – tak tohle mám být já – se asi vynoří jako první. Je to podobný pocit jako když jsem v mládí poprvé slyšel svůj hlas nahraný na magnetofonový pásek. To asi znají všichni a také já jsem měl pocit, že to snad ani já nejsem a se zpožděním mi došlo, že je to vlastně naopak. Jestli magnetofon věrně reprodukuje hlasy všech známých lidí z mého okolí, tak to nepochybně stejně bude i s hlasem mým. A nejen to. Přesně takhle mne slyší ostatní lidé. Hlas ze záznamu pochopitelně nemá tu vnitrolebeční rezonanci, na kterou jsme všichni zvyklí a zní nám cize. Přesto je to ale právě ten hlas, podle kterého nás ostatní poznávají.
          Když jsem si ve zjevně velmi prodejné knize pana Roda přečetl, jak vlastně uvažuji a co si myslím, tak první reakcí byla jakási dotčenost. Do hlavy mi přece nikdo nevidí a jak tedy může psát mými ústy. Pak jsem si ale uvědomil, že v jakémkoli románu, ve kterém vystupují postavy ze současnosti, to musí být vždy stejné. Také přitom asi neprobíhají konzultace autora s postavou, kterou si prostě vypůjčí pro svoji literární potřebu. Nakonec jsem si připomněl i všeobecně známou, ale málo respektovanou skutečnost, že ani v zrcadle se nevidíme tak, jak nás vnímají druzí. To totiž musíte vzít dvě zrcadla v pravém úhlu – ideální k tomuto experimentu jsou zrcadlící dvířka obyčejných koupelnových skříněk – a teprve pohledem do jejich rozvoru se vidíte tak jako třeba na fotografii.
         Uvědomil jsem si, že já sám bych o sobě samozřejmě napsal daleko lépe – a v tom právě spočívá celé to kouzlo. Ostatní totiž vždy vidí i to, o čem sice třeba i dobře víme, ale odvykli jsme si to brát na vědomí. V každém případě mohu prohlásit, že je to zajímavá a velmi poučná zkušenost. Z důvodů výše uvedených nebudu v této stati nikterak opravovat svůj obraz a nezbývá než nechat na čtenáři, nakolik autora pochválí. V první reakci po přečtení knihy „Odstřelte premiéra“ jsem prohlásil, že nesedí snad žádný detail, ale v principech i charakteristikách hlavních postav se mi ta kniha jeví jako neuvěřitelně pravdivá. Nevlastním žádný zapalovač Zippo, který by pocházel od veterána z Plzně, což mne docela mrzí a nevlastním ani žádný cenný obraz, který bych mohl dávat do zástavy, což mne ale zase až tak nemrzí. Nemám zapotřebí lézt lidem do mobilních telefonů a zjišťovat tam telefonní čísla, ale přesto prohlašuji, že se jednání Milivoje Synkowitze velmi blíží realitě. Velmi si vážím přiznání autora, že jsem skutečně nebyl součástí žádného plánu na záchranu pana premiéra a právem se naopak mohu domnívat, že nebýt mého vstupu na scénu, tak ten chlapec ještě dnes sedí ve Strakově akademii.
         Stejnou míru pravdivosti předpokládám i u ostatních postav a mám za to, že pan předseda Kalousek už asi dlouho lidovcům předsedat nebude. U starých indiánských kmenů bývalo běžné, když se náčelník jmenoval Malý buvol či Dlouhé pero – nikdy však obráceně. Chování hlavních postav reprezentujících média rovněž až příliš připomíná reálný stav našeho tisku a celá literární konstrukce je až železně logická a věrohodná. Už proto si myslím, že knihu, která i mně, jakožto jednomu z přímých aktérů přinesla odpověď na řadu otázek, stojí za to si přečíst. A nechtějme po knižním románu, aby přinášel důkazy – od toho máme přece naše investigativní žurnalisty. Všichni naši novináři snad nejsou placeni z jižního Německa – tedy alespoň bychom v to měli doufat. 

                                                                                                                     Ing. Michal Simkanič


Odkaz TGM a náš americký sen
AP - 9

         Za srdečného nezájmu většiny našich médií je tomu právě 155 let ode dne, kdy se narodil pan President Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho odkaz si dnes přivlastňují čeští politici z celého širokého spektra a snad je to tak i dobře, protože to plně podtrhuje právě tu skutečnost, že se mu nepochybně dařilo ve všech fázích svého čtyřnásobného mandátu být opravdu presidentem všech občanů naší tehdejší a proti dnešku podstatně větší země. Snad jen extremistické subjekty a z nich především členové zločineckého komunistického spolku s vyzývavým názvem KSČM by si jeho jméno neměli brát do úst. Nepochybně o jeho osobě a především pak o jeho dodnes ve značné míře platném poselství své zemi bylo napsáno mnoho odborných i popularizačních článků, studií i celých knih. Nepokládám proto za nutné a nebyl bych ani tou pravou osobou, abych se ve svém krátkém připomenutí jeho odkazu věnoval věcem, které už mnohem šířeji a daleko lépe než bych to já  svedl, zpracovali jiní. Chci však na tomto místě zdůraznit jeden z jeho velmi podstatných rysů, který bývá většinou historiků pomíjen a někdy možná dokonce i úmyslně zamlčován. Náš první president byl velkým přítelem Spojených států amerických a nikdy až do své smrti nezapomněl na zcela klíčovou roli, kterou tato dnes jediná reálná světová mocnost sehrála právě při vzniku našeho samostatného státu. Lze považovat za více než jisté, že bez této rozhodující síly, kterou profesor Masaryk s aktivní pomocí své americké manželky, získal pro naši národní věc, by naše svoboda a státní suverenita nebyla obnovena. O to je však smutnější, že po počátečním celospolečenském nadšení zůstával postupně v roli věrného přítele Spojených států více a více politicky osamocen a po svém – snad jediném sporném presidentském rozhodnutí – kdy doporučil a silou své osobnosti protlačil do funkce presidenta Edvarda Beneše, se naše vztahy s USA dostaly  do téměř nulového bodu. Nemůžeme se proto divit, že v klíčovém roce konce druhé světové války jsme už nebyli prvořadým opěrným bodem amerických zájmů. O to důležitější je, aby právě dnes, kdy je naše státní  suverenita opět ohrožována nezodpovědností a nedostatkem národní  hrdosti většiny našich politiků a návrh takzvané Evropské ústavy se může snadno zvrhnout v listinu zakládající další žalář národů, jsme si právě tuto roli presidenta Osvoboditele uměli připomenout.
         Další z velkých příslušníků našeho národa,  když už se z nich kdosi pro potřeby jednorázové  televizní estrády pokouší dělat hitparádu, a sice pan spisovatel Bohumil Hrabal kdysi prohlásil, že kdo nemá  rád Ameriku, nemá rád lidi. Právě na tento výrok bychom si všichni měli vzpomenout, kdykoli slyšíme či  čteme různá nenávistná vystoupení proti americkému způsobu života či dokonce proti americkému snu. Americkým snem totiž není nic jiného než hrdost na vlastní schopnosti, trvalý boj za svobodu a demokracii a víra v sílu svého vlastního národa. Hvězdy a  pruhy na americké vlajce jsou  ztotožněním svobody a základních lidských práv. Těch je ovšem zákonem garantováno až překvapivě málo. Je to především právo na svobodu, spravedlnost, ochranu života a majetku a na budování osobního štěstí. Žádné právo na práci či na zdraví a dokonce ani na vzdělání. Přesto a možná dokonce právě proto má tato země naprosto nejlepší university i nemocnice a za dobrou práci se tam nepochybně velmi dobře platí. Amerika má dnes navíc v čele velmi silného presidenta, ke kterému oprávněně vzhlížejí  všichni svobodomyslní lidé z celé naší  planety. Važme si  té cti,  že naše státnost byla obnovena právě odsud a  pokusme se co nejlépe navázat na právě tento odkaz našeho prvního presidenta – na  odkaz muže, který se už za svého života stal legendou. Čest  jeho památce a úctu jeho myšlenkám …        

                                                                                                                                     Ing. Michal Simkanič


Bratislavský summit a naše nejčitelnější politická strana
AP - 8

         Není úplně dobře, že poněkud značně rozčeřená hladina našeho politického rybníčku téměř v naších médiích překryla vrcholnou událost světové politiky, ke které došlo v minulém týdnu v Bratislavě. Nepřímá souvislost je ještě větší než by se zdálo na první pohled. Nic proti tomu, že se našim momentálně politicky daleko úspěšnějším sousedům podařilo dosáhnout průlomu do světové politiky a zviditelnit se bezchybným uspořádáním summitu Bush – Putin. Nelze si však velmi silně nepostesknout, že jim to do značné míry umožnil možná až tragický stav naší současné zahraniční politiky a její poněkud nešťastná orientace. Co je to platné, když naši zastupitelé v Bruselu celkem chvályhodně bouří ve svých sklenkách vody na téma udržení transatlantické vazby a dnes jistě mají pocit, že snad i trochu přispěli údajnému oteplování vztahů mezi USA a EU. Reálná kvalita vztahů se nepoznává podle míry zdvořilosti při vzájemné schůzce a už vůbec ne podle symbolické ochutnávky francouzských bramborových hranolků, ale vždy až podle konkrétních skutků. Pokud skutečně hodláme jenom ovlivňovat zahraniční politiku EU zevnitř, pak příliš nerozumím tomu, že tento bod bývá vydáván za jeden z nedostatků chystané evropské ústavy. Aby bylo zcela jasno, tak  já jsem o škodlivosti tohoto bodu neochvějně přesvědčen a považuji jej za jeden z těch zásadních, pro které bychom ústavu ratifikovat v žádném případě neměli – nechápu však proč o tom v daleko větší míře nekomunikujeme s našimi americkými přáteli přímo. Nerozumím ani tomu, proč jsou naši poslanci, které do EU vyslala naše jediná pravicová parlamentní strana, v klubu evropských lidovců. Je sice hezké, že tam mají poměrně vysoký stupeň autonomie – nelze však nevidět, že tato frakce je silně proústavní. Toto členství je matoucí a málo přirozené. Naprosto nedůsledná je naše proamerická politika a je více než zjevné, že pokračuje nevděk k naší zakladatelské světové mocnosti. Navíc je sice jistě diplomatické, když se naše reprezentace snaží o vyrovnaný vztah s demokratickou i republikánskou reprezentací USA, otázka však je, zda je to moudré. Ujišťuji všechny čtenáře, že mi nejde o konjunkturalismus, vyplývající z toho, že momentálně jsou republikáni u moci více než kdy dříve – jde spíše o to, že jejich zahraničněpolitické aktivity jsou podstatně kompatibilnější s našimi národními zájmy než podivná dobrodružství demokratů. Zcela nedostatečná je i podpora našeho pana presidenta naším diplomatickým sborem, která je skutečnou příčinou oddalování jeho vrcholové schůzky s americkým presidentem.
        Poněkud opožděný vstup našich lidovců do aktuálního dění v naší  politické aréně se nějak nedaří. Připravená dýka za záda aktuálních politických spojenců sice již tradičně nechybí, jsou tu však otázky, které nikdo nepokládá a ani ta efektivita vyplývající z momentu překvapení už není to, co bývala. Mezi první zákonité otázky by mělo patřit, cože milí lidovci dělali celou tu dobu, kdy se o čím dál podivnější majetkové poměry našeho pana premiéra zajímala už prakticky celá veřejnost. Že by falešná kolegialita v tom, že ty byty se u nás získávají tak nějak složitě? I ono dnes tak frekventované propojení rodiny pana premiéra s realitně-erotickou podnikatelkou už bylo známo docela dlouhou dobu, jen se o něm tolik nehovořilo. Pak se ale zdá, že tito rádoby majitelé institutu národní morálky považují za problém jenom ty věci, které takzvaně prasknou a jinak se zdá, že mohou být jenom takovým milým zdrojem pro potřebu přesvědčovacích argumentů pro chvíle, kdy skutečné a věcné námitky chybí. Věru zvláštní pak je strategie zavázat  své ministry k odchodu z vlády a poté čekat až budou odvoláni. Je to totéž  jako  hrozit vychovávanému dítěti, že když bude mluvit sprostě, tak dostane pohlavek a poté, co to robátko začne mluvit ještě sprostěji než kdy dříve, očekávat, že si nafackuje  samo. Za zmínku určitě stojí i vrtkavý antikomunismus této strany. Někdo by to možná mohl označit až jako nevděk ke svému čtyřicetiletému politickému partnerovi, bez kterého by asi bylo velmi obtížné po listopadu znovu zakládat stranu postavenou na tak nevyjasněných a někdy i zcela protichůdných myšlenkách. Hlavní rys lidovecké politiky samozřejmě známe, je to ono známé naslinění prstu, jeho vztyčení nad hlavu a podle směru větru se pak napíná veškeré stranické úsilí. Není mi však úplně jasné, jak by se taková věc psala do politického programu. Neměl bych však zapomínat, že jsem bizarní až obskurní postavou naší politické scény a tak mi možná uniká, že naši milí lidovci jsou možná ze všech našich politických stran tou nejčitelnější. Chtějí prostě židle za každou cenu a hotovo …

                                                                                                                                         Ing. Michal Simkanič


Byt či nebýt v podání pana premiéra
AP - 5

          Známý bonmot říká, že lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Jeho kouzlo spočívá v paradoxu, který vzniká kontrastem jedné ze zjevných pravd a životní realitou. Každý, kdo jde nakupovat by si také nejraději z obchodu odnesl jak zboží tak i peníze, které je nutno za toto zboží vydat. Občas se to dokonce i někomu podaří, ale pak to má zase ten háček, že jde o krádež nebo dokonce loupež a to je trestný čin, který dokonce i u nás vede zpravidla do vězení či k jinému trestu. Za socialismu se řada lidí odnaučila pracovat, protože v mnoha profesích se to prostě nevyžadovalo. Pochybným ideálem v duchu výše uvedených „volitelností“ se stalo socialisticky pracovat a kapitalisticky žít. Všeobecně se má za to, že tyto zlozvyky jsou občanům bývalých totalitních soustátí velkého rudého bratra zaryty hluboko do podvědomí a beze zbytku se jich zbavit může až následující generace a očekává se tedy, že mladí lidé na tom budou podstatně lépe. Aktuální případ našeho pana premiéra o tom dává velmi důvodně pochybovat. Mladšího šéfa vlády si opravdu lze představit jen velmi těžko a zdá se, že žádný recept není universální. V souvislosti se svou neodvratně se blížící rezignací dokazuje pan premiér, že ač je celý svůj profesní život v politice, nepochopil ani ty nejzákladnější pravidla. Každý politik si totiž musí být už od začátku své kariéry vědom, že se dříve nebo později stane celý jeho život veřejnou záležitostí a že i otázky, které by jinému člověku předloženy byly považovány za drzost či nehoráznost, jsou zcela legitimní. Ty, které se týkají majetku, patří jednoznačně k tomu lehčímu kalibru a pravdivá a ověřitelná odpověď musí být samozřejmostí i při probuzení ve tři hodiny ráno. A protože většina politiků rozhodně nejsou žádní svatí a kdyby byli, tak by jim zas mohly chybět jiné důležité schopnosti, občas se stává, že na některého z nich něco praskne. Ve většině případů pak záleží na mnoha různých okolnostech. Každá společnost ale i každá doba je totiž citlivá na něco jiného a občas se stává, že drobný hříšek je spíše původcem jakéhosi zlidštění politika než jeho zatracení. Pokud ve snaze o maximální objektivitu připustím, že původ tajemných peněz na premiérův byt je legální - i když to určitě není ten, který je nám tak přihlouple popisován – pak by se okamžitým přiznáním k nějakému tomu nedošlápnutí mohlo jednat o onu popsanou kategorii hříšků. Po neuvěřitelném a zmatečném blábolení jím najatých tragédů a především jeho vlastním je to přesně naopak. I věc – možná nakrásně relativně nevinná se dostala do polohy ze které není návratu. Pokud se totiž prakticky celý národ a bohužel i národy sousední  domnívají, že pan premiér je korupčník a lhář, vznikají každým dnem, po který toto přesvědčení trvá, nevratné a nedozírné škody. Je to ten nejtypičtější případ, kdy politik musí odstoupit a chce-li pak obhajovat svoji čest - má-li nějakou – tak nepochybně může a pokud to dokáže, tak se zpravidla i vrací. Snad ještě jedna věc je v této souvislosti velmi důležitá, a sice ta, že tento stav si věcí si pan premiér navodil zcela sám a právě to vypovídá ze všeho nejvíce o jeho schopnostech vést kohokoli jiného. Jestlipak jste si všimli, že již s jeho nástupem do funkce prakticky zmizel z médií jindy tak běžný termín – ministerský předseda? Ano, bylo by to směšné.

                                                                                                                      Ing. Michal Simkanič

 


O vnucích vrahů
AP- 4

            Každý, kdo sledoval v minulém týdnu přímý přenos tryzny v Osvětimi, si nutně musel uvědomit, jaká hrůza to tehdy musela být pro přímé oběti a snad ještě více pro jejich pozůstalé. Až neskutečná směs totální ztráty lidské důstojnosti, obrovského utrpení a na straně druhé nelidská zrůdnost a absence nejzákladnějších lidských hodnot. Nikdo soudný asi nepochybuje o tom, že iniciátorem byla defektní a zvrácená duše Adolfa Hitlera, současně se však ví, že on osobně pravděpodobně nepopravil vůbec nikoho a všechna ta zvěrstva, ne které svět dnes vzpomíná, jsou dílem jeho nohsledů a přisluhovačů. Do této role se však dostal téměř celý německý národ a máme-li mluvit pravdu, pak ji musíme říkat, ať je jakákoli. Tisíce popravčích, statisíce fízlů a bachařů, miliony vojáků a desítky milionů souhlasně mlčících příslušníků národa, který uvěřil, že je nadřazen jiným. To je nezvratná historická skutečnost. Mám za to, že mezi osobami, které jsou mi blízké, není nikdo, jehož dědeček nebo babička byli sprostými vrahy a jsem tomu rád a myslím si, že je to velice normální. Jsem skálopevně přesvědčen, že takhle nějak uvažuje naprosto každý člověk a hluboce proto nechápu, proč bych měl chovat či dokonce rozvíjet jakékoli přátelské vztahy k našim německým sousedům a nejsem příliš rád, že jsme manipulováni do nadšeného podporování velmi problematického soustátí, které dnes v Evropě vzniká. Dnešní Německo začíná prodělávat hospodářskou krizi, která má mnoho různých příčin, které nechci v tuto chvíli rozebírat. Pro moji myšlenku nejsou příliš podstatné, daleko důležitější je úvaha, že i tehdy ve třicátých letech minulého století byl na začátku pokus pozvednout tamní hospodářství a velice rychle se tak začalo dít na úkor ostatních národů a ve finále to skončilo miliony mrtvých. I dnes se najdou cynici, kteří umí vypočítat chemickou cenu člověka a celé lidské dějiny jsou plně neustálého opakování velmi podobných chyb. Mezi hlavní prostředky obrany proti opakování válečných hrůz patří trvalé vědomí viny a současně zřetelné ukázky připravenosti se bránit. Neumím si proto představit lepší vyvrcholení letošní připomínky nadcházejícího šedesátého výročí ukončení válečných operací v Evropě, než je kombinace historické vojenské přehlídky a prezentace naší současné profesionální armády, doplněné jejími spojenci v neporazitelné vojenské alianci NATO. Jsem velmi rád, že se najdou až překvapivě velká kvanta nadšenců, kteří právě na této myšlence intenzivně pracují. Že tomu netleskají naši němečtí sousedé je celkem pochopitelné, odpůrci se však mohou najít i u nás. Kdopak asi by jim za to velice rád zaplatil ?             

                                                                                                                                Ing. Michal Simkanič

 


Česká volební bajka a Bambini di Minsk
AP - 3

           Zvířátka v lese se dohodla, že už je na čase, aby správa jejich věcí obecných byla na trochu jinačí úrovni, než tomu bylo doposud a poté, co si několikrát v noci pustila ve svých peleších, brlozích a norách noční  záznam z naší poslanecké sněmovny, usnesla se, že je nejvyšší čas si také založit parlament. Proti nám lidem to měla daleko snazší, protože nebylo potřeba zakládat politické strany a úplně stačilo, když zůstanou rozdělena, tak jak jsou. Jeleni za jeleny, medvědi za medvědy a užovky za užovky – i tak jich bylo po  všech těch desetiletích lesního socialismu méně než našich politických stran – o politických sdruženích ani nemluvě. Krátce poté, co začala předvolební kampaň, bylo jasné, že nejlepší vyhlídky na zastoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu lesa mají jeleni. Byli zcela nepřehlédnutelní, měli i nejlépe propracovanou vnitřní strukturu a hierarchii a ta byla snadno rozpoznatelná podle kvality paroží. I jejich program byl velmi kvalitní a pamatoval také na to, že z jejich případného zvolení musí pocítit nějaký ten prospěch prakticky každý a všude tam, kde si nevěděli rady, se nebáli opisovat, protože si řekli, že přece nebudou vymýšlet, co už vymysleli jiní a každý ví, že to docela dobře funguje. I zajíci měli zpočátku docela slušné preference. Jejich program byl sice velmi negativistický, ale jejich hlavní vůdce byl velmi charismatický a uměl okecat všechno to, co jejich programu jinak chybělo. Nebyl už nejrychlejší, ale pořídil si na objíždění lesa autobus a docela jelenům zatápěl. Zapomněl však, že staré politické pořekadlo praví, že v politice nemáš svého úhlavního nepřítele naproti, ale za svými zády a tak ho v době největšího rozletu vystřídal starý vypelichaný zajíc, který jako jediný měl brýle a tak si všichni mysleli, že je moudrý a toho zase rychle vystrnadil velmi mladý zajíc, který všem dokázal, že má nejdelší uši a navíc na potoce vlastní mlýn. Program neměl vůbec žádný a byl ochoten se spojit i s tchoři, které ostatní zvířátka nesnášela. Když po nějaké době zjistil, že jeleni vedou pořád víc a víc, napadla ho spásná myšlenka. Natřeme se všichni nahnědo a na hlavu si přiděláme parohy a to by v tom byl čert, abychom ty jeleny neporazili. Ptáte se, jak to dopadlo? To se přece uvidí až po volbách … 
           I když patřím mezi ty poslední, kteří by věřili výplodům tajné služby řízené samosoudruhem Lukašenkem, nemohu se nepozastavit nad tím, že zpráva o hodně netradičním chování českého diplomata v Bělorusku nebyla naším ministerstvem zahraničí dementována a bylo pouze přistoupeno k jakýmsi odvetným opatřením. Chápu sice, že diplomatické posty  v této zemi nebudou zrovna patřit mezi ty, o které se zápasí s nožem či obálkou v ruce, ale přesto bych rád i nadále žil ve zřejmě zcela naivní představě, že náš diplomatický sbor je vybírán z těch nejlepších odborníků a jeho hlavním posláním je co nejlépe reprezentovat naši zemi a obhajovat v místě svého působení naše národní zájmy a současně být jakýmsi záchranným servisem pro naše spoluobčany, kteří se tam dostanou do jakýchkoli problémů. Je sice možné, že se dotyčný diplomat pokoušel navázat na vyspělost našeho kulturního podhoubí a chtěl založit chlapecký sbor Bambini di Minsk a hloupé totalitní úřady pro to neprojevily pochopení, ale i tak si myslím, že reprezentace České republiky by měla vypadat trochu jinak. Není to zdaleka jediný exces našeho zamini a jsem velmi zvědav, jak se k němu náš první diplomat postaví. Mám navíc za to, že právě v zemích, se kterými je dokonce žádoucí nemít zbytečně moc dobré vztahy, o to více záleží na lidských kvalitách a to je na naši vládu zřejmě úvaha příliš složitá. Je sice nesporné, že jakákoli na zakázku pracující tajná služba dokáže zkompromitovat kohokoli na počkání, tím spíše však záleží na tom, aby jí to nebylo usnadňováno a přicházející informace svědčí o pravém  opaku. Nejeví se ani jako příliš moudré, odpovídat na tento typ zveřejněných informací tak, že oni zase bijí černochy – toho jsme si myslím užili v dobách bolševické totality docela dost a naše odpověď by měla poněkud přesněji vycházet z ověřené reality. V souvislosti s našimi poslanci se  rádo a často hovoří o jejich imunitě a především její míře – tento případ jasně svědčí o tom, že by možná nebylo na škodu proklepnout si aktuální pravidla imunity zahraničních zastupitelů a podotýkám, že zabezpečit, aby této kvalitě poskytované imunity odpovídal i lidský potenciál, by mělo být neskonale snazší, než je tomu u funkcí volených.                               

                                                                                                                                       Ing. Michal Simkanič

 


Konec upřímného premiéra
AP - 2

         Začíná to vypadat, že éra našeho chlapeckého premiéra nebude příliš dlouhá. Krátce poté, co se v plném rozsahu potvrzují všechna možná velmi temná podezření o jeho zálibě v podivných politických manipulacích a potřebě vytvořit si vlastní policejní tým, který jako náhodou vznikl pár týdnů před volbami v roce 2002, začíná vycházet najevo i čistý majetkový skandál, podle kterého pan premiér disponoval penězi, které si nemohl legálně vydělat. Je docela zábavné sledovat s jakou upřímností označí za poskytovatele milionové částky na svůj byt člověka, který je třicet let v důchodu a evidentně na tom není nejlépe. Politik, který nemůže prokázat zdroje svých příjmů a zcela evidentně lže, je sice nepochybně dobrým sociálním demokratem, ale dokonce ani oni to nemohou deklarovat moc veřejně. Když si k tomu člověk promítne hlavou všechny ty moralizující apely a sliby o čistých rukou, je to docela silná káva. Březnový socialistický sabat tak bude evidentně daleko napínavější, než se dalo čekat a budeme se ještě všichni divit, čeho je tato strana schopna.  Ačkoli jsem jeden z posledních, které by mrzelo, že se blíží konec  této velmi trapné vládní epizody, musím se přiznat, že jedna věc mne velmi znepokojuje. Když totiž klasickým českým vykopnutím vzhůru odcházel předchozí premiér, mělo se za to, že je to báječná zpráva, protože se zdálo, že horší vládu než on, nedokáže sestavit v sociální demokracii už nikdo. Ukázalo se však, že to možné je a tak se teď  docela obávám, co ještě budeme spolu s naší vlastí nuceni unést než se konečně dočkáme řádného volebního termínu. Někdy jsou ty čtyři roky až neuvěřitelně dlouhá doba. Na druhou stranu však snad můžeme doufat, že pro ty naše spoluobčany, kteří měli ten svérázný nápad tyto výlupky volit, bude to panoptikum opravdu dostatečné a vyčerpávající – skutečnost, že se v jednom volebním období vystřídají nejméně tři vlády, není v naší zeměpisné šířce opravdu běžná a doufejme, že se jen tak opakovat nebude.

                                                                                                                                  Ing. Michal Simkanič

 


Státem řízený výprodej a strach z referenda o e-ústavě
AP - 1

        Pokud chce naše ministerstvo průmyslu a obchodu  určovat obchodníkům, jak mají provádět výprodej, bude zřejmě třeba přepsat nejzákladnější ekonomické učebnice. A přepsat možná nebude stačit, protože půjde o nějakou zcela novou metodiku, která je známa pouze panu ministrovi. Má-li totiž být zákonem stanovena povinnost mít v případě jakékoli vypsané slevy alespoň dvoudenní zásobu tohoto zboží, musí být přece nejdříve určeno, jak ji vypočítat. A  to je úkol hodný matematického génia s velmi vyvinutým sociologickým cítěním a i ten by měl s takovouto úlohou značný problém. Zábavnost celého tohoto nesmyslu ovšem zdaleka nekončí u metodiky výpočtu povinné zásoby. Je totiž více než zjevné, že příslušný obchodník, který má nadbytek zboží, které tudíž chce dát do výprodeje, by toto zboží naopak musel přikoupit, aby neriskoval porušení tohoto zákona. Možná by přitom stačilo vytvořit zákon,že když někdo chce pořádat výprodej, musí pamatovat na manželky našich ministrů, aby měli doma klid. Není totiž vůbec vyloučeno, že právě tady je zakopán pes a je to o to smutnější, že v civilizovaných zemích, kde se nikdo nestydí za třídní společnost, je obrovským společenským prohřeškem od jisté příjmové hladiny být načapán při nějakém tom levném nákupu. V zemi, kde se manželka premiéra chlubí kabelkou od trhovců, však normy fungují jinak. Vysvětlení náhlého zájmu pana ministra o praktiky našich obchodních řetězců ale může být i v nedávné příhodě, kdy s kolegou ze zemědělství usoudili, že by bylo dobré si pozvat generální ředitele na kobereček a  před Vánocemi si od nich nechat přinést nějaké ty dárečky. Někdy je dobré se podívat do kalendáře nejen na datum, ale i na letopočet.  V roce 1988 by to nepochybně fungovalo, dnes si můžeme jen postesknout, že i nadějný ministr, o kterém až doposud nebylo slyšet, což je pro každého z nich to nejlepší vysvědčení, se nám nějak kazí.
         Nějak nám podezřele sílí hlasy, že by žádné referendum o Evropské ústavě nemělo být a dokonce už se mezi řádky objevilo i přiznání, že se bude muset udělat jenom proto, že ta podivnost  sepsaná vyčpělými intelektuály nějak nemá šanci  na projití parlamentem. Je to pozoruhodný trend, protože hned v několika zemích EU na to jdou přesně naopak a jakmile začnou tušit, že by lid nemusel mít pro tyto vzletné leč naprosto nefunkční mechanismy pochopení, raději honem provedou ratifikaci v parlamentu. Poté, co se náš  premiér s ministrem zahraničí přiznali, že podepsali tuto slátaninu aniž by ji byli přečetli, je až neuvěřitelnou drzostí, hovořit o tom, že pro lidi je to moc dlouhé a nepochopili by to. Jsem si naprosto jist, že obava eurohurvínků všech barev je právě  opačná. Lidé by velice rychle zjistili nejen to, co je v návrhu napsáno,  ale většina z nich by byla schopna domyslet na rozdíl od bezhlavých propagátorů i možné důsledky. My jsme totiž na rozdíl od západoevropanů socialismus zažili na vlastní kůži a dokážeme jeho příznaky docela dobře rozpoznat. Pokud chce někdo zase vyhazovat peníze na propagaci e-ústavy a požaduje dalších prapodivných 200 milionů Kč, je to přesně suma, za kterou by šel pořídit dostatečný počet výtisků s navrhovaným textem a rozeslat je do všech domácností. Tak by ostatně postupoval každý, kdo by se za předmětný text nestyděl a měl by za to, že je opravdu tím nejlepším pro naše zájmy. Takhle je však zjevné, že panuje obava právě z toho, že by lidé měli schválit tolik pitomostí najednou. Zjevně manipulační je i snaha spojit referendum s volbami do poslanecké sněmovny. Zde se nepokrytě usiluje i o hlasy lidí, kterým je Evropská unie srdečně volná a hraje se na to, že když už jste tady, tak nám tam hoďte ještě tenhle lístek. Myslím si, že je nejvyšší čas, aby naše vládní koalice začala přemýšlet o tom, proč má tak hlubokou nedůvěru ke svým občanům a zdá se, že až chorobný strach z toho vyplývající … 

                                                                                                                                                    Ing. Michal Simkanič

 

Starší postřehy