60. výročí voleb 1946

 

 

V letošním roce tomu bude právě 60 let, kdy se komunistické zlo začalo definitivně v naší zemi dostávat k moci. Svým způsobem je pro české dějiny tento rok tragičtější než následné a všeobecně známé události z roku 1948. Tam se bylo možné alespoň utěšovat skutečností, že šlo o ústavní puč, o převrat, který se konal pod bajonety nastoupených lidových milicí a o osobní tragédii tehdejšího presidenta Edvarda Beneše, kterému bylo zcela bez skrupulí vyhrožováno masovým krveprolitím. Finálně se komunistické svinstvo rozšířilo za podpory tehdejšího Sovětského Svazu a stalo se tak bohužel s tichým souhlasem tehdejších západních spojenců, když si – jak už to tak po válce bývá – v letech 1943 až 1945 rozdělovali své sféry vlivu v Evropě. Na tomto základě nám bohužel bylo doslova souzeno skončit v komunistickém bloku. Nechme však stranou ryze teoretické úvahy, jak by se dějiny vyvíjely, kdyby se to nebo ono nestalo. Ty jsou totiž dobré jedině tak pro speciální žánr alternativní historie v rámci literatury science -fiction.

           Jedna věc je však zcela nepochybná a měli bychom ji mít všichni na paměti. I když ony zmiňované volby v roce 1946 nebyly zase až tak úplně demokratické a svobodné – řada stran k nim nebyla vůbec připuštěna a volilo se z velmi omezené nabídky čtyř politických uskupení a vzhledem k tehdy již rozvinutým komunistickým praktikám, které se nikdy neštítily drobné či větší manipulace s výsledky – přesto vše je nepochybné, že si naši tehdejší prarodiče komunistickou stranu vybrali jako zcela jasného vítěze voleb a vše další jim tímto krokem velmi usnadnili. Drtivá většina z nich později tohoto svého hlasu trpce litovala – lhostejno zda po pár dnech či po pár letech, ale každopádně bylo už na hodně dlouho pozdě a nejbližších dalších svobodných voleb v roce 1990 se mnozí z nich už nedožili.

           Kapitolou samou pro sebe bylo tehdejší dobrohloupé vystupování sociálních demokratů, kteří – stejně jako dnes – viděli v komunistech svého přirozeného spojence. Sami byli tehdy infikováni – stejně jako dnes – spoustou komunistů ve svých řadách, kteří potom s nadšením pomáhali sociální demokracii rozpustit, zakázat a její nezprofanované činovníky buď vyhnat z republiky nebo pozavírat. Zcela důvěryhodní tehdy – stejně jako dnes – nebyli ani lidovci, kteří po celou dobu své existence jsou spíše než politickou stranou jakýmsi účelovým uskupením držitelů stranického průkazu, který je pro ně a jejich rodinné příslušníky poté poukázkou na zabezpečenou existenci ve státní správě a z tohoto důvodu se po celou dobu jejich stranické historie na ně lze zcela neomylně spolehnout, že se vždy přidají k vítězi, který rozděluje židle – k jakémukoli vítězi.

          Před několika dny proběhla v nedalekém Bělorusku volební fraška s názvem presidentské volby. Málokdo si dnes uvědomí, že bývalý traktorista Lukašenko, který dnes tak suverénně vládne, vzešel také z původně z voleb relativně svobodných a ve funkci se mu natolik zalíbilo, že žádné další už svobodné nebyly. Je na jednu stranu jistě hezké, když dnes celý demokratický svět drží palce tamní opozici, ale traktoristovi to zjevně nevadí a vadit nebude. Přesně tytéž rysy dnes každý psycholog rozpozná u našeho současného premiéra. Jeho minulost dává navíc přímo záruky, že ho něco jako svobodné volby musí neskutečně obtěžovat a je nepochybné, že by je v budoucnu velmi nerad viděl. Jeho slovník, ale i některé skutky si už dnes nezadají s tím, co zde čtyřicet let předváděly komunistické prázdné hlavy.

         Skoro žádný z voličů roku 1946 nedokázal svým potomkům vysvětlit, jak že to tehdy myslel. Mnozí se omlouvali a mnozí se vymlouvali. Rukou společnou pomohli zničit sobě, svým dětem a bohužel dokonce i svým vnukům velmi dlouhou část života. Nedopusťme, prosím, aby se podobná tragédie opakovala a zničila život nám i budoucím generacím …

 

Ing. Michal Simkanič v.r., předseda České pravice